zehrál před ním rodný kraj český, po prvé za vzestupu od mdle
zelených travin na Labských loukách k bronzové žluti plání porostlých
klečí a po druhé za rozkošnického bloudění domovským Ouporem, kde
se vysoké a šťavnaté palouky ze stínu starých dubů rozmarně
rozvíraly a zavíraly, měníce barvy a světlo, až posléze vtrhl do duše při
pohledu na širé, dravé Labe dojem prudké volnosti.

Hálkova krajinomalba v těchto cestopisech není ani ztuhlá ani
chladná; jiskří mladistvým temperamentem náchylným k rozmaru a k veselí;
vyjadřuje neumořitelnou vitalitu, která denně chce dobývat světa;
posvěcuje ji humor, jenž jest znakem dokonalého zdraví. Není sporu, že
tato zdravá, jará a krevnatá přirozenost bez odstínů a polotónů
prozrazuje potomka selského rodu, jenž se valně neodcizil své kmenové
půdě, ale stejně jest jisto, že týž středočeský venkovan, nepozměněný
podstatně studiem a kulturou, jest nadán význačným uměleckým
temperamentem. Nelze tvrditi, že jest to onen ryzí temperament básnický,
pro nějž Vítězslava Hálka přeceňovali jeho vrstevníci. Nevadí také,
že k němu nebylo přimíšeno ani dost málo schopnosti myslitelské, což
před čtvrtstoletím stačilo k popření Hálkovy ceny vůbec. Stačí, že to
byl především temperament malířský.

Toto poznání, málem samozřejmé pro podružnou větev Hálkova
spisovatelství, jakou jsou jeho cestopisy, platí však v neztenčené míře též
pro vlastní kmen jeho básnické tvorby. Co z ní ještě předstupuje
s oprávněným nárokem před soud budoucnosti? Vedle jadrného a
hutného povídkářství zralých Hálkových let a s ním sourodého umění
veršové karakteristiky, jímž se šťastně zmocnil řady svébytných
figur českého venkova, jest to jediné básnický cyklus "V přírodě",
prozářený při veškerém bohatství jevové předmětnosti tak vydatným,
opravdu letním sluncem básníkova svítícího nitra. Bude čítán a zajisté
i milován ještě dlouho, až ani dorůstající děvčátka nebudou již
okouzlována mělkou sentimentalitou a pošetilÝm sebevědomím "Večerních
písní", a až nadobro propadnou v makulaturu Hálkovy veršované
povídky byronské, jejichž exotism není než špatně maskovaným
nedostatkem smyslu pro skutečnost a jejichž načechraně divadelní "obecné
lidství" programově, avšak nuzně zakrývá neschopnost individuální
kresby. Literární věda ukázala důmyslně a přesvědčivě - Jaroslavu
Vlčkovi náleží tu zásluha hlavní - kterak Hálkovo dozrání bylo
podmíněno i přivoděno tím, že se umělec, spíše instinktivně než
uvědo
35