Zbraslav, Jíloviště, Řevnice do Velkého Vosova, kam Verunku zavedl
úzkostlivý zmatek a patrně též neviditelná ruka dobrého osudu, znala
asi z pražských výletů s přáteli, kdy se jí zdávalo, že není radostněj~
šího dobrodružství, než sejíti na čas s pravidelné dráhy a přece se
spoléhati, že nakonec dospějeme cíle. "Chyšepod horami", která vzni~
kem neleží daleko od "Cesty s pouti", založena jest na motivu těsně
příbuzném. Snad i vstupní nálada Verunčina při odchodu z Prahy, kde
se jí sice líbilo, ale kde přece trpěla nepopsatelnou cizotou, odráží do
jisté doby vlastní dojmy spisovatelčiny, která v Praze jen napolo zdo~
mácněla a proto vždy toužila po volném vzduchu a prosté srdečnGsti
venkova.

Co však Božena Němcová nejdražšího a nejosobitějšího vložila do
•• Cesty s pouti", toť její nestárnoucí a neumdlévající i1usionismlásky,
tvořící -- již ve zlomku - hlavní mofivické pásmo povídky. Mladá a
čistá Verunka,která dotud nepoznala milostného rozechvění a plamene,
ale i~stinktivně tušila jejich pravou moc z vlastního odporu k vnuco~
vanému ženichu, mine jenom proto svého formana Dohnálka a pak
pravou cestu k berounské silnici, aby v rozšafné a čestné rodině Bra~
dáčově ve Velkém Vosově našla štěstí svého srdce u mladého truhláře
Václava. Pouze ve dvou výjevech, krátkých a skoro pantomimických,
setkává se Verunka Blaženova s Václavem Bradáčem - leč kolik moc~
ného a hluboce výrazného lyrismu dovedla tam Božena Němcová vlo~
žiti 1 Když jí v Zbraslavi dva neznámí mužové, v nichž pak podle vy~
pravování Toniččina pozná jejího snoubence Fraňka Milevce a jejího
bratra Václava, ukazují cestu, pocítí k mladšímu z nich náhlou
náklonnost, třeba že ohnivé dobyvatelství hocha prošlého světem na okamžik
zaráží nevinné sedmnáctileté děvčátko z pošumavské vesničky. I V
ácla~ jest okouzlen zdravým a svěžím půvabem mladistvé poutnice v
původním kroji,ale zapomene na ni dozajista po chvíli. Teprve, když
navrátiv se mimo nadání domů do Vosova, najde spící Verunku ve
své koml1rce, "růžové poupě v mechu, fialku v listu", jest nadobro
očarován a cítí, že udeřila hodina jeho milostného osudu. V tomto
rozkošném výjevu, jímž zlomek se pohříchu končí, zalitém červánky
cudnosti, ozářeném sluncem lásky a oroseném krůpějemi něhy, odhaluje se
pravá povaha Václavova: jeho rozmarné dobyvatelství odpadlo, jeho
furiantské žerty pohasly, a pouze ~istá a zdravá mužnost roztouženého
a rytířského srdce i pudu zůstala.

31