skrývá se klíč k celé lidské bytosti jeho. V nich obsaženo jest však
také to, co Mayera myslitele pojí s Máchou a co je oba dělí. Mayer
jest dědicem soucitu máchovského, jenž není příležitostným hnutím
srdce nad tím oním jevovým utrpením, nýbrž zásadním postulátem
světového názoru. Mácha si vesmír, rozpadající se v bezcílné atomy,
silou soucitu znovu buduje; Mayer vidí v'soucitu přímo základ a řád
světa. Mayer, přesvědčený a vroucí teista, nepřestává opakovati, že
slitování a soucit náleží k prapodstatě boží; kdyby Bůh neměl míti
milosrdenství, nebylo by možno žíti na této pusté planetě. Lehkou
formou písně Mayer se vyzpovídal ze své teologie:

"Věřil jsem, jak se věřívá,
na věčné milování

a na nebe a na Boha
a boží slituvání.

Ta láska z světa uprchla,
a Bůh s anděly dřímá,

a brzo-li se nezbudí,

já budu dřímat s nima."

Jsou v Mayerově lyrice kusy, kde černá pochybnost otřásá základní
tou věrou, tak na př. krásná báseň "Zhyneš", jejíž čistě máchovské
kouzlo zvýšeno jest dvojnásobným obrazem závěrečným. Ale tyto krise
jen posilnily konečnou víru básníkovu, že Bůh, věčné a nekonečné
slitování s trpícími a hřešícími, udržuje svět v rovnováze právě touto
svou pramocí. Opravdový a jasný teismus Mayerův neváhá a dává
samému Bohu se zj~viti a odpověděti k pochybnostem člověkovým.

Míním proslulou "Věčnost", mistrovský kus výpravný, jehož
obdivuhodné souhry epických a lyrických sil dostihl v básnických svých
povídkách zase teprve J. V. Sládek. Žena sebevrahova, zhroucená až
v základech bytosti hrůzou věčných trestů pekelných, odvažuje se
obrátiti otázkou na Boha sama:

"Ten Bůh, ta všehomíra dobrota.
bIJ neměl míti pro něj smilování?

Ten Bdh, jenž k přírodě se v lásce sklám,
by neslyšel, co dítě šepotá ?"

26