z Veleslavína a Bohuslav Balbín nebo Josef Dobrovský a Josef
Jungmann; je-li u oněch kritika skryta v poznámkách historických,
zastírají ji u těchto výklady filologické - u Blahoslava dlužno vyjmouti ji
ze spisů obojího rázu, jako vůbec bývá mezi kritiky období
humanistického.

Pozornější čtenář spisů Blahoslavových, buďtež jakéhokoliv obsahu
a pocházejtež z kterékoliv jeho fáze, vycítí z nich vyhraněný
temperament kritický. Jan Blahoslav nejčastěji ozřejmuje si správnost
názoru neb výrazu tím, že posoudí a zhodnotí pojetí a podání nesprávné
a to nikoliv jako cosi neosobního, nýbrž jakožto znak povahy
spisovatelovy. Jest v tom kus temperamentní záliby pro polemiku, ale
Blahoslav neprovádí jí samoúčelně, nýbrž aby sám dospěl vyvrácením
omylů pravdy bezpečnější. Vypořádávaje se takto s odpůrci, jichž
soudy pokládá za škodlivé, i s předchůdci, které míní doplniti
názorem zralejším a přesnějším, projevuje Blahoslav dvojí rys, jenž jej řadí
v nejtěsnější blízkost slovesných kritiků moderních. Stačí přečísti v
šesté knize "Gramatiky" několik skvělých a hutných listů
věnovaných rozsouzení řady českých spisovatelů, jmenovitě bratrských a
humanistických, aby vysvitla tato dvojí vloha: proměniti kritický soud
v životnou karakteristiku a uhodnouti povahu některého auktora
rozborem jeho slohu a formy. Arciť sloh a forma nejsou pro Blahoslava,
ani v hudbě, an'i v básnictví, ani v umění kazatelském čímsi
absolutním; vždy táže se humanistický estetik, pokud sloh hoví jeho ideálům
díla slovesného a hudebního. Ač v názorech těch závisí namnoze na
mechanické a imitační krasovědě vlašsko-italské renesance, neupadá
přece v čiré utilitářství a v plytký racionalismus: po umělci požaduje
vedle učení a cvičení také vrozenou schopnost, a básnické i hudební
dilo má podle jeho názoru netoliko "rozumově učiti a citově hýbati i
ponouk.ati", nýbrž zároveň .. zplozovati libost smyslovou" - jaká ..
prostrannost a volnost" pojetí v době, kdy krasovědné přemýšlení se
vyčerpávalo studenou kázní pravidel a předpisů o napodobě a o
rozumových předpokladech II záměrech!

Najdou se u kritika Blahoslava nápovědi a tuchy zásad ještě
modernějších. V památném druhém dodatku "Muziky", který podává takřka
poetiku písně, sleduje s láskyplnou pozorností vznik lyrické tvorby
v duši původcově, obnažuje kořeny poutající výtvor se skladatelovou
duší, odlišuje důmyslně živly podvědomé od prvků úmyslně do písně

17