problému; jeho rozhorlený posměch "moudrým knihám hlubokých
smyslů a velikým dekretům", jeho příkrá nedůvěra k "mistrům
kolejským" a k "žákovství školnímu" i k .doktorům Antikristovým"
vytryskly z jeho zásadního odporu k veškeré rozumářské scholastice v
teologii. Chelčický - a právě jen on jediný u nás, nikoliv Blahoslava
Komenský - byl z rodu oněch odhodlaných a důsledných myslitelů,
vyvrcholivšich Rousseauem a Tolstým, kteří se zhrozili nástrah a
osidel, jaké strojí učenost svobodě a pravdivosti dokonalé duše. Vytušil,
kterak věda a nauka svádí k mechanismu, jenž ohrožuje volný tep
srdce roztouženého po božském světie; položil rozhodný důraz na
svéprávnou duševní sílu, proti níž všecka učenost kolejní jest jen mdloba
a stín; upozornil, jak služba liteře radí k pohodli ducha a k ochablosti
vůle. Neučený laik jihočeský, který v Praze úmyslně míjel universitu
a její disputace i kvestie, poznal sotva z dálky scholastickou syntesu
vědy a náboženství a přece odhadl v její zásadě krajní nebezpečí pro
člověka božího. Jak by byl as pobouřen ve Vitemberce
Melanchthonověl Byl by se tam jistě zhrozil ďábla, jenž nadobro chybí v tak
rozsáhlé a rozvětvené demonologií Lutherově a jenž obchází dnes jako
před čtyřmi věky: studeného a opatrného ďábla v taláru a baretu
magisterském, jenž mechanické své přispění neosobní a metodické nauky
nabízí hned pochybovačnému knězi, hned válčícímu panovníku, hned
kupčícímu finančníkovi, hned úlisnému zákonodárci. Nestraší tento
sebevědomý ďábel právě dnes nejvytrvaleji mezi námi? Není to on,
kdo jednou s výpočty statistikovými, po druhé s návrhy technického
vynálezce, po třetí s imperialistickými závěry historika předstírá, že
slouží duchu člověkovu a přece posléze ukazuje všecka království
okrsku země, svádí docela stejně jako druhdy jeho otec, řka: "Tobě
dám tuto všecku moc i slávu; neboť mně dána jest a komuž bych kolí
chtěl, dám ji. Protož ty, pokloníš-li se přede mnou, budeťvšecko tvé?"
V době reformace chladný ďábel mechanického věděn{ nepřestával
sváděti bohoslovců; podařilo se mu to do té míry, že zmařil
nejvzácnější setbu reformace.

Jan Blahoslav, nejvěrnější melanchthonovec v Čechách, nepřipustil
si těchto problémů. Najdou se sice v "Gramatice" dvě místa, z nichž
ozývá se úzkost, že přílišnou horlivostí pro literu zanedbává ducha a
že získávaje moudrost světa ztrácí pravdu boží: jednou vložil
poděšenou svou nejistotu do výšky gramatikovi Václavu Filomatesovi, který

13