onen směr, neváhal a rozhodl se pro tuto stezku. Od té chvíle jest
jeho zrak, který by byl býval výtvarně založeného milovníka přírody
málem učinil radostným synem země, stále ovládán křesťanskou kázní:
na vnady a vděky všeho stvoření pohlíží alegoricky a mravoučně,
hledaje tam buď podobenství zjevů duchovních neb pomůcky k jistějšímu
osvojení pravd morálních; svěží krása rozkvetlé přírody vede jej k Bo~
hu, kdežto před falešnou cestou varují jej příklady básníků starově~
kých, které zlákal Satan pro své dílo marným půvabem světa, aby v
něm hledali obrazy a důkazy jeho moci.

Bratrský myslitel zkrotil a ochočil takto mohutné ,své nadání
zrakové. nedovedl ho však potlačiti. Každá jeho věta podává dt"tkaz o Bla~
hoslavově schopnosti visuální, a proto není u nás v šestnáctém věku
spisovatele, který by se mu mohl z daleka vyrovnati obraznosti a
obrazivostí mluvy. Patří k umělcům mluvy, kteří pokládají myšlenku za
nedopověděnu. dokud jí neozřejmili a neobjasnili příměrem a metaforou,
a jimž názorné epiteton teprve dokresluje představu; také jeho
význačná záliba pro přísloví, jejichž byl netoliko odborným sběratelem a
znalcem, ale i štědrým užívatelem, vyrůstá z potřeby mluviti obrazně
a barvitě. V obou svých nejosobnějších knihách, kde ve formě hudební
učebnice a jazykového brusu skrývajíse zlomky jeho poetiky, podal
Blahoslav teorii a obranu metafory i epiteta. Metafory "slova pěkná,
příjemná a světlá jsou jako 'šíp, jenžto člověku pojednou mnoho v mysl
uvedou a třebas srdce zapálí, podobně jakoby nějaké tabule malované
před oči někdo někomu poskytl". Epiteta mnoho světla přidávají a
"bez nich jsou veršové jacísi nezpůsobní jako traňk neoslazený,
neoslazená a nemastná krm~"; jimi se "velice ozdobuje řeč, zvláště když
má býti oratio heybavá a movens affectus, živá a horlivá".

Najdou se u Jana Blahoslava celé odstavce, v nichž obrazová
tvořivost přímo dusí jasnou logiku výrazovou: metafory hrnou se prudce
do pera li způsobují více rozkoše spisovateli než čtenáři. Právem
požívá proslulosti výmluvné místo ze závěru 2. vydání "Muziky", kde
karakterisuje různou povahu duchovních písní: "Uzříš některou píseň,ana
jako věnec krásný, jiná jako louka zelená a kvítím rozličným prorostlá,
jiná jako strom ušlechtilý, jiná jako z daleka se modrající hory, jiná
jako stavení krásné, buď zuzavírané, buď zotvírané. Jinou uzříš, anať
jako potůček plove z studnice tiše, hladce, povrchu, jiná břehy
podrývá a pojímá s sebou". Kdežto tyto obrazy a metafory Iso,u k?,ři~tí

9