145

básník, tím více poznával, že v evoluci lidstva jest
jednotlivec i se svou žhavou touhou po požitku a věčnosti
pouhým práškem písku... ale sílu v spasení lidstva
pozvolným pokrokem, jenž spočívá na bedrech geniů,
neztratil: jako Viktor Hugo věřil ve věčné slitování a
věčnou spravedlnost. V tom jest onen velký kosmický klad
vší poesie Vrchlického, o němž jsme mluvili.

Ten jest dominantou. Jsou ovšem v díle Vrchlického
nejen knihy, ale i celá období, kde pod zataženým nebem
v tichu půlnočním nad hroby illusí pláče jeho mocný
lyrismus tak úpěnlivě, že básník se zdá přímo
pessimistou. Leč intensita této písňové muky neplyne z temných
zdrojů myšlenek, nýbrž ze sensitivnosti a citovosti
poetovy. Duše mimosa jmenuje se jedna kniha
Vrchlického, a jí jest on celý nejlépe charakterisován. On,
jenž uměl tak jásat nad slavnostmi mladých smyslů,
kvetoucí přírody plesajících dětí, rozpoutal svůj lyrismus
i v hodinách samoty, opuštěnosti, pohrobní elegie
..a snad nejmužněji, když na chvíli ztratil cestu v
pralese poznání a života. Toť ta pessimistická doba jeho
poesie, na níž spolupracovaly i osudy vlastní. Byla pouze
přechodem. Po době skleslé síly a zúžených obzorů
nadešla perioda nové víry, kladného pantheismu, nadosobní
víry v člověčenstvo, moudrého odevzdání se do klína
kolotavé přírody.

Bylo to před čtyřmi roky, kdy básník podávaje ruku
velkým hymnikům moderním, Goethovi, Whitmanovi,
Verhaerenovi, spočinul s úsměvem v zlatém a
,vonném stínu stromu života. A tenkráte se modlil k bohům,
pronášeje dvě velké prosby za život a za smrt. Leč bohové
byli hluší. Vyloučen ze života, propadl básník oné formě
smrti, o níž přemýšlel nejméně, aježse mu zdála nehodna
úvahy filosofovy: smrti dlouhým a marným živořením.
Teprve dnes' nastoupila zase vyšší forma smrti, té, jež jest
vysvoboditeikou a přetvořitelkou. A hle, přemýšlíme

Arne Novák. Myšlenky a spi""vatelé. 10