140

klaněl se smrti jako moci obrozující, přetřiďující,
přetvářející.

A tomuto hymnickému pěvci života a smrti
opětovně se drala dvě přání se rtů a do pavučin intimních
básnÍ. Modlil se k neznámým bohům, jimž neustával
vztyčovati oltáře, aby mu dali až do konce plnou sílu
a schopnost chápati složitost a pohyb života. milovati
a uctívati odvěký koloběh vítězné hmoty a "triumfující
sílu" nezdolné myšlenky, rozuměťi a vzdávati se všemu,
co je mocného, jasného a jarého v člověčenstvu. Toužil
vždycky, aby smrt přišla k němu podobně jako přišla
k oběma velkým starcům básnickým, kteří nejmocněji
zasáhli do jeho vývoje, ke Goethovi a k Victoru Hugovi:
po kmetství moudrém a vyrovnaném, jemuž nemělo
scházeti ani písně ani myšlenky, toužil bez choroby, bez
duševního seslabení, bez hnusu před svým tělem přejíti do "
věčného mlčenÍ. Avšak bohové nesplnili jeho modliteb:jako
chaotickému jeho dílu, grandiosnímu v koncepci a
porušenému v jednotlivostech, schází i jeho osudu ona
harmonie, po které prahnul od burácivého mládí
romantického pessimisty až k mužné moudrosti pantheistické,
jíž nasycena jsou jeho díla poslední; harmonie ta chybí
i jeho umíránÍ. Již dnes vidíme, kolik bylo opravdové
tragiky v osudu Jaroslava Vrchlického, i když
nepokoušíme se strhnouti závoje s jeho důvěrného života
milostného, rodinného, společenského.

Bohové dali mu ve větší míře než kterémukoliv ze
soudobých spisovatelů jemný a neklamný smysl pro krásu
formy, dokonalost stavby, hudbu verše,a on sám studiemi,
jichŽšířea bohatství hledají si rovných, vychoval ten smysl
na starých i moderních literaturách, u klassiků i
romantiků, na západě i na jihu ~ avšak zůstal mu odepřen
hořký a přece tak významný dar přísné a ethicky
založené kritiky ... vedle děl bezvadně mistrovských
předkládali tříštky své dílny. Bohové obdařili jej vníma-