Osobnost Jaroslava Vrchlického.

(Psáno ke smrti básníkově dne 9. září 1912.)

Viděl a miloval život ve všech jeho tvarech a
zm~nách, v rozkoši lásky, v hloubce poznání, v posvátnosti
intuice; kořil se mu, vyznavač širého pantheismu,
vždy znovu jako sensitivní myslitel, jako opojený
milenec; hledal jej u věčném kolotání přírody, v učeném a
láskyplném proniknutí starých kultur, v oddaném a
shovívavém noření se do soudobého víru lidstva
..a neumdléval hlasem, v němž hučely jarní vody a vichry,
v němž burácelo dunění dávných vojsk a náboženských
průvodů, v němž kvílelo moře a jásaly zvony, zpívati
hymnu života. Ale znal a uctíval také smrt ve
veškerých jejích podobách a možnostech: ~mrt utěšitelku,
smrt osvoboditelku, smrt přetvořovatelku: chodě po
venkovských hřbitovech i slavných bojištích zamyslil se
nesčíslněkráte nad tím, jak lehké šumění trav a tikot
plachého .ptáka vyrovná v lahodném usmíření křivdy
a bolesti tisíců; stoje nad rakví přítelovou zatoužil
tolikráte horoucně, aby i jeho žíznivé zraky pronikly vůlí
té němé velitelky Májin závoj tajemného p'oznání,a
aby jeho neukojené srdce vrátilo se do klína Prapříčiny; a
zas uprostřed lesů, kde se vršila nová pokolení stromů
nad trouchní mrtvých velikánů. a kde se kladly čerstvé
vrstvy zeleně a květů nad odumřelé jehličí a suché mechy,