ve1Iistiky archivní prach a vytvářeti tragedIe lidských
snů, ovšem závislé na poměrech XVI. a XVII. věku,
bez kulturně dějepisné didaxe: mezi jeho magistry a
panečnicemi, lancknechty a šašky, scholáry a kněžími,
kramáři a cechovníky, p.otkáváme celé lidi s příběhy
hned ironickými a hned elegi'Ckými. Jsou to postavy
z masa a z krve, třebas často masa nečistého a krve velmi
kalné, dobrodruhové a blázni, lehké ženštiny a jaloví
mluvkové, ale jak je zná Winter až na dno! V moudré
hospodárnosti, které se u něho dlužno obdivovati až
po "Mistra Kampana", soustřeďuje své příběhy
pravidelně do povídkové formy a nesnaží se nikdy o
románovou koncepci a jmenovitě nikoli o jakékoli navázání na
dobové, moderní tendence, jimž zůstal vždy v jádře
cizím. Takto se mu podařilo vytvořiti pevně uzavřené a
jednotné povídky, jakými jsou "Krátký jeho svět",
"Peklo", "Panečnice", "Rozina seb ranec", a někte~é
nejlepší nesentimentální výjevy z trochu
melodramatického "Mistra Kampana". Tato jadrná a sytá díla
šedesátníkova vzněcovala víru, že Zikmund Winter není
ani s nadáním ani s tvůrčí silou daleko u konce, že své
sebrané spisy dovrší v plném rozpětí mohoucnosti a že
nám daruje slíbené vzpomínky životní. A tak ·Ize říci
i o tomto opožděně uzrálém muži, ač odchází na prahu
stařectví, že odchází předčasně.

A s oním starým latinským humanistou, jehož jsme
invencí pravé Wíntrovské obraznosti pověřili úlohou,
aby mistru svobodných umění složil umné epicedium,
můžeme vyzvati zvony staropražské, aby se roztruchlily
nad skonem pozdního bratra Bacháčkova, věrného
ctitele a oslavitele Kampanova. Neboť byl muž
spravedlivý, jehož skutkové nepominou.