134

učitelův: jako Tomek· -a možno řici, jako celá učenecká.
generace, která následovala po Palackém a po Safaří:
kov i - miloval i Winter nade vše drobný, hodnověrný,
klidný fakt dějepisný a zasvětil vzácné své pracovní
úsilí tomu, aby si takových faktů opatřil pokud možno
nejvíce cestou důkladného badání a trpělivého
sběratelství. Vyhýbaje se s bázlivou úzkostlivostí všemu
stanovení apriornímu, sčítal doklady neb snímal s nich
obecnější pozorování, při čemž byly doklady uváděny v
dostatečném množství - veškerá kritika faktů, každé
umělejší pořádání materiálu, všecka složitější
komposice ideová byly ve škole Tomkově předem vyloučeny.
Nezůstalo beze vlivu, že se Winter vzdělal na historika
v archivu a v prostředí malého města. Poznal tam
minulost, jíž se velké proudy dějinné dotýkají jen z dálky
zakalenou a lehkou pěnou, a obrátil tudíž hlavní svůj
zřetel především ke starožitnostem soukromým. Snad
souvisí i s průpravou rakovnickou, že u Wintra vstupuje
takovou měrou do popředí živel měšťanský, ovšem kromě
vrstvy školské a učenecké, k níž sám náležel: šlechta,
hlavní nositelka politických dějů, a venkovský lid,
ochránce kmenové své ráznosti národní, nemají u něho
ani z daleka toho 1Jlísta v dějinném dramatě, jako na př.
u Aloisa Jiráska, rodáka z venkova a historika více
zaujatého ději veřejnými. Třetí složkou vývoje Wintrova
bylo jeho povolání professorské. Zikmund Winter byl
učitelem výborným přes všecku prudkou drsnost, která
občas děsila zhýčkané žáky: žárlivě střeženou distanci
mezi professorem a žactvem dovedl vždy překlenouti
živou a vervní poutavostí svých názorných a malebných
výkladů historických, jež překypovaly silou
charakteristiky, svěžestí kulturního detailu, výraznou mluvou.
zkrojenou až ke grotesce. Odvážil bych se tvrditi, že
v bezprostředních a namnoze improvisovaných
Wintrových výkladech ve škole zjevila se nejedna motnost, ie~