13-

stvl miloval a o nichž napsal nejednu periodu umělou,
aby se rozezvučely ve smutku nad smrtí věrného hlasatele
starobylé slávy své vlasti. Tak by byl složil epicedium
nad rakví Zikmunda Wintra humanistický učenec r.
1612, a nebylo by mu scházelo jistě pochvaly za ně od
takových autorit, jakými tenkráte byli rektor Martin
Bacháček, děkan Jan Campanus Vodňanský a mistři
Mikuláš Troilus Hagiochoranus i Vavřinec Benedikti
Nudožerinus.

Nám však, kteří jsme počítali Zikmunda Wintra
mezi své učitele a současníky, nezbývá, než abychom řečí
střízlivou bez ozdob mythologických a veršových, bez
hlaholu panegyrického vyložili, z kolika různorodých prvků
skládá se rozsáhlé a barvité životní dílo zemřelého učence
a spisovatele.

Ačkoliv na první pohled se zdá, že veškerá inspirace
spisů Wintrových jest učená a odvozená, byvši získána
v archivech a nad knihami, přece nelze jim plně
porozuměti, aniž bychom znali biografické jejich pozadí.
Staropražské dítě, jehož stísněné a chudobné dětství
vyrostlo ve stínu chmurné a tradicemi opředené
chrámové architektury, pochopilo záhy duši města, která
později jej nadchla k výtvorům vzácné pravdivosti a
náladového kouzla. Dojmy ty vanou již nad prvními
literárnimi pokusy mladého studenta, jenž vyměnil studium
historie za bohosloví a jenž mezi nadšenými veršovci ze
začátku sedmdesátých let vystupuje se solidními
vědomostmi věcnými, ale s trochu všedním a neúhledným
šatem básnickým. Zák H6f1erův a Tomkův vycvičil se na
kulturně dějepisného badatele v bohatém archivu
malého města českého, kde professoroval, a pohlédneme-Ii
poněkud pronikavěji do výtěžků období rakovnického,
které končí již r. 1884 v třicátém osmém roce Wintrova
života, poznáme hned trojí silný prvek těsně spojený
s životem mladého dějepisce. Především mocný vliv