Zikmund Winter.

(Psáno k úmrtí Wintrovu dne 12. června 1912.)

Kdyby nebyl Zikmund Winter zabloudil podivným
rozmarem náhody do věku o tři století pozdějšího, než
kde byl vlastní domov jeho složitého a učeného ducha,
usedal by v den jeho skonu některý z pražských
humanistických veršovců v starožitně klenuté a setmělé
jizbě někde nedaleko starého Ungeltu a skládal by v potu
své vrásčité tváře na počest zemřelého mistra
svobodných umění latinské umné epicedium, jak n{sleduje. Ve
zdobném a hojnou allegorií i mythologií krášleném
dvojverší elegickém, vybroušeném po způsobě proslulého
Eobana Hessa, byl by vylíčil tichý pláč obou sesterských
Mus, které slovutnému nebožtíkovi vložily své dary do
kolébky, krásnohlasé Kal1iope, jež jej učinila
vyprávěčem znamenitým, a vážné Klio, ochránkyně to zkoumání
dějepisného. S nákladem značné učenosti byl by ve svých
verších dovodil, jak k nářku Mus druží se hluboký žal
obou staroslavných škol pražských, Karlovy universí, jež
v něm ztrácí svého historiografa, a akademického gymna·
nasia, jemuž odňat byl jeden z nejproslulejších jehó
učitelů. Byl by si postěžoval do nepřízně bohů, kteří
Cechu věrnému a Pražanu nadšenému dali zemříti v
nehostinné cizině uprostřed lidu nepřátelského, li byl by
v závěru své skladby, napsané nejryzejší latinOu
erasmovskou. vyzval pražské zvony, které nebožtík od dět-