123 rodá názoru "Selských písní", všecka naše jistota jest v půdě, všecka naděje v pokolení rolnickém, nikdy nevymírajícím, všecka krása v svobodném rozvoji na svobodné hroudě. Ne nadarmo končí kniha idyllickým viděním českého sedláka: "Ó přijde jaro zas na české luhy s úsměvem, jasem, plno rodné sily, a zelení a květem nad mohyly vyklíčí vše. co dnes tam spi sen tuhý. V prst volnou zaořou zas české pluhy, a s hnědých rolí, které pot náš-pily, my samí budem sklízet, co jsme sili, a volní volných budeme zas druhy. Zas přijde jaro, a pod krovy letem k nám navráti se míru vlaštovice, a večer děd vyprávět bude dětem, jak hrát sí budou v jeho vlasech, o země české dávných, smutných časech, jak byly kdys - a nevrátí se více." Tak živě a prudce prožíval skutečnost básník, jenž začal elegickou meditací; tak hluboko a jistě zapustil do české prsti kořeny umělec, jenž se inspiroval u vysokém stupni západním kosmopolitismem. Sládek překladaťel zasloužil by si zvláštní studie, jež by dojista osvětlila i mnoho z původní jeho tvorby. Vkus, vychovaný obsáhlou průpravou jazykovou i literární, dovršován byl u něho neklamným instinktem, jenž bezpečně uhodl, co může působiti plodně na vlastní rust i na rozvoj českého básnictví ... a tak sestupoval Sládek vždy k hlubokým zdrojům světové poesie, z nichž možno pít jen živou vláhu. Rozhled Sládkův po evropských literaturách byl imposantní; jako v jeho orgáně "Lumíru" si dávaly dostaveníčko hlasy ze všech koutů Evropy, tak v jeho překladech podávaLsi ruku Shakespeare s Lermontovem, Tégner s Valerou, Mickiewicz s Byronem, lyrik lbsen s Keatsem. Překlady ty jsou