120

ským, Dráha byla próběhnuta, a bilý stín na prahu mohl
se zvednouti.

Sládek-elegik jest mužný básník od hlavy až k patě:
nekochá se ve výbuších citových, nýbrž škrtí je slovem
úsečným a hrdým; nepřepíná nikde svého dojetí do
lyrického paroxysmu, nýbrž zhušťuje je do uzavřeného
verše, soustředěného obrazu, úsečné metafory: nezoufá,
nýbrž medituje. Hrdé slovo římského spisovatele "ženám
sluší naříkati, mužům pamatovati" bylo napsáno
neviditelnou rukou na jeho básnickém štítě. A svrchovaně
mužný jest i básnický sloh Sládkův, ten na první pohled
šedivý a všední, suchý a tvrdý verš, který čten
několikráte vryje se hluboko do paměti svou sevřenou krásou,
svou hospodárnou stručností, svou epigramatickou
plností. Neruda, od něhož z domácích vzorů se Sládek
nejvíce naučil po umělecké stránce, ťal do živého, když
zmiňuje se o výrazu knihy "Na prahu ráje" mluvil o
básnickém naznačování a napovídání, o poesii aforistické;
nevím, zda vedle "Knih veršů" a "Prostých motivů"
dospěla kterákoliv starší lyrická sbírka česká k takovému
mistrovství, napověděti několika verši celou
tragediduše a shrnouti do aforismu tří slok podobenství osudu,
jako Sládkovy "J iskry na 'moři" a "Sluncem a
stínem".

Sládkův bytostný sklon k stručnosti přibližuje jej
velmi záhy k sonetu, později ke krátkému popěvku.
Jest v tom cosi velmi překvapujícího: znělku pěstuje
poeta, jenž ničeho není více dalek než virtuosity
formální, popěvky pronikne i do lidových vrstev
zachmuřený, těžký, reflexivní umělec, jehož básnickým počátkům
naprosto chybí bezprostřední melodičnost. Ale Sládkovy
sonety, jež se nejvíce přibližují nedoceněným znělkám
Solcovým, nemají nic společného s bravurní
ornamentálností svrchované formy, kterou nacházíme u
Vrchlického, a k níž sem tam učinil náběh již Kollár; Sládek