119

Ty's dala vše, a vše se k tobě vraci;
květ neptá se, zdaž znov' se porozvije,
a list na ňadrech tvých pokojně hnije.

My nevime. zda víc jsme. nebo méně.
však ty. jak máť si vlidně vedeš s nimi
a měkce pokrýváš je sněhem zimy.

Z nich jarem necháš nové klíčit sémě @
ó Matkol - jen jak je. v té žiti práci

nech být nás, mřít - nech čekat spokojeně."

Myšlence smrti a rozluky jest ulomen bolestný osten.

V selských písních, jimiž Sládek pevně zakotvuje v ornici
svého kraje, ozývá se tucha smrti znovu a znovu: čerstvě
zoraná prsť, z níž vzlétá skřivan, pták rolníkův, nevoní
jen chlebem příští úrody, ale i připomínkou otevřeného
hrobu; dokončená práce oráčova i žencova vzněcuje
touhy po věčném klidu; zrno vržené do hnědých brázd
jeví se předobrazením člověkovy sudby. I do jarého
a křepkého veselí a propukajícího šibalství
"Starosvětských písniček" zašumí teskné peruti hřbitovních zpěvů.
jaké krouží s motýlem smrtihlavem nad vysokou travou
a modrými zvonky vesnického hřbitůvku, plny
oddanosti a milosrdí ... V sbírce "Písně smuteční" připsané
památce Zeyerově a podmaňující starosousedskou
prostotou a vážností. rozrůstají se v celý cyklus.

To je~t již po podzimu básníkově: brzy po padesátém
roce vydává Sládek knihu "V zimním slunci". plnou
mírné a laskavé moudrosti a resignace, stupňované ještě
sbírkou "Za soumraku"; básník, jenž právě shrnul do
velkého dvojdílného vydání celou svou poetickou žeň.
loučil se s životem a hleděl na práh domu, zda
návštěvnice již nevstává. Ale ta se jen mlčky a teskně usmívala.
]. V. Sládek mohl ještě jednou rozzvučeti obě nejsilnější
své struny lyrické: v "Nových selských písních" svil
poslední kytku prostonárodních ohlasů; v .. Lethe"
zatesknil si naposled elegicky s mocným rysem nábožen-