118

vota. Proto i tehdy, když milosrdný čas otupí nejostřejší
hrany žalu, vrací se duch básníkův stále znovu k idei
smrti, rozluky, vzpomínky a rozvádí s uměním
klassického elegika tyto motivy v složitou symfonii, jejíž kouzlo
vycítí jen ten, kdo mnoho žil a mnoho trpě!. Hned na
počátku básnické dráhy Sládkovy vystihl tento
povahový rys nového poety pronikavý kritický rozbor Jana
Nerudy, který s podivuhodnou přesností rozebral pl'vní
čtyři lyrické knihy svého obdivovatele a žáka, krásnými
slovy: "Sládek je elegik. Povaha samotářská. Vodní
hladina, reflektující vše po způsobu zcela svém. V jeho
elegiích není nic strojeného, on nežaluje, aby byl slyšán,
on pěje proto smutně, že je mu 'v srdci smutno. Lyrik
jen subjektivní, co nejsubjektivnější, je pravda;
nezapěje, čeho sám plně nezakusil a neprocítil; pěje jen, když
bol více utlumiti se nedá a sám v žalnou píseň propuká;
ale opravdový lyrik básník."

Elegická struna a náhrobní duma, které zněly tak
mocně v "Básních" av "J iskrách na moři", umlkají
v obou knihách vnitřního vyjasnění a životního kladu, ji·
miž jsou sbírky "Světlou stopou" a "Na prahu ráje";
smyslově i duchově omlazený básník hledí otevřenými okny
své jizby do plných proudů sluneční záře, v níž honí se
ptáci, a hrají si děti, a obrácen zády k prahu svého domu,
zapomíná, že kdosi tichý a neodbytný tam sedí bez
pohnutí. Ale jen na čas. Čím složitěji a hloub hledí zralý
muž do dílny života, čím dychtivěji koupají se jeho
myšlenky v slunci a ochlazují v stínu, tím určitěji poznává.
že smrt jest velká a dobrá pomocnice boží, a proto píše
J. V. Sládek na po:;,lední stránku své nejzralejší knihy
tuto modlitbu v tercinách:

"v své lůno přijmi nás, ó Matko Země,
ažshasne to, co v nás se zove žití,

jak suchý béřeš list, neb zvadlé kvítí.