los. V. Sládek.

(Psáno k úmrtí básníkovu dne 28. června 1912.)

Na starém Berounsku pod lesnatými chlumy
dozrávají žitná pole, jejichž tekuté zlato voní čerstvým
chlebem; hluboké úvozy uprostřed kynoucích rolí
postříkány jsou bílými a růžovými kapkami okvětních lístků
šípkových; shrbené střechy starodávných gruntů tonou
v rozkošné lázni rozkvetlých lip ... a v tomto letním
čase opouští rodný podbrdský kraj navždy básník,
který pochopil a vyslovil duši syého selského domova,
zachytil ve verších hutných a jadrných silný dech
posečených lučin a prudký výskot skřivana, míhajícího se
v modré a husté dálavě, porozuměl v mužné prostotě
a v zbožné oddanosti smyslu klíčení, zrání i žatvy.

Smrt, která vykoupila churavého a přece
neúnavného starce z dlouholetého strádání, seděla po celý
mužný věk tiše a neodbytně u prahu jeho domu ... a
básník nezapomínal nikdy její teskné přítomnosti, čekaje
od let, že bledá a mírná návštěvnice se zvedne a
přistoupíc k loži, dechne studeně a pokojně jemu do tváře.
První lyrická kniha Sládkova, v níž se vyzpovídal básník
již třicetiletý, prošedší světem i hořem, inspirována jest
v nejčistších svých kusech náhrobní dumou nad čerstvě
nasypaným rovem mladé milované ženy, ale hluboce
meditační vloha Sládkova mění již zde bolestný osobní
cit v obecně lidské přemýšlení o posledních věcech ži-