112

příběhu, aniž by nepropůjčil co chvíli slovo svému
vzbouřenému citu, svému dobrodružnému rozmaru, své
drsn~ ironii; samé vložky, glossy, episody,
extemporující meditace, nahodilé vtipy; místo povídek piše
Neruda arabesky, a i do poesie vniká jeho záliba
feuiIletonistická. Ta vyrostla cele na kmeni mladoněmeckého
novinářství, jež neváhalo uplatniti se na úkor čistoty
slohové a distance umělecké. Neruda, ať píše do novin,
ať básní, ať staví figury a křísí zmizelý svět pittoreskního
měšťanství, má před očima čtenáře, s nímž dlužno se
bavit, jenž žádá důvěrnou účast, který hledá tendenční
poučení. Nerudův feuiIletonism, který značil v oblasti
národně výchovné a kulturně propagační zisk a klad,
byl umělecky nebezpečím, jehož Neruda nezdolal,
v poesii až na konci tvoření, v próse takřka nikdy.

Nechci tvrditi, že mu Neruda prosaik podléhal vždy
stejnou měrou; najdou se i v jeho próse kusy které
nemají daleko ke klassičnosti ~ jsou to však skoro jen
nahodilé výjimky. Proč stojí na příklad Nerudovy
cestopisné obrazy tak vysoko nad ostatními causeriemi,
psanými po dlouhá leta pod čarou "Národních Listů"? B~ze
sporu proto, že převaha objektu, hrajícího tolika barvami
přírody i kultury, potlačila neklidnou, nesoustavnou,
rozmanitou personalitu feuiIletonistovu, že Neruda
našel dosti ~Iožitý a drahý předmět, jemuž mohl cele
zasvětiti svoje umění zároveň náladové a espritové, slovem,
že se oddal čemusi vyššímu, n~ byl ten obvyklý trud
všední zkušenosti pražského novináře. Osvobodil se,
vzdávaje se. Až do posledka rostla jeho povídková prósa
ze skřížení novellistiky a žurnalismu - to se pozná i
na Nerudových "Povídkách malostranských". Některé
z nich však jsou přece kusy klassickými; a čím to? Jistě
jen tím, že žurnalistický princip volné, pohodlné a
rozmarné improvisace jest v nich přemožen ve prospěch
zcela protilehlé. leč daleko vyšší zásady tvarové: Neruda