11-

trvalé úsobě; klade všecko typické, nezávislé na
podmínkách dobových, místních a sociálních, vysoko nad
pouhou pravdu jevovou, podmíněnou a vázanou;
vyžaduje se samozřejmou rozhodností svéprávnost
umění, nepodřízeného jakékoliv druhotné tendenci.
Neruda se svými básnickými a kritickými druhy, jež
převyšoval o hlavu břitkostí, důsledností a odvahou
intellektu, usiloval však právě o opak. Nezajímá ho jako
básníka, povídkáře a' příležitostného myslitele člověk
vubec, nýbrž č lov ě k m ode r n í, jenž nese na
plecích kus tíhy přítomného úsilí o politické a společenské
vymanění, jenž tvrdě a hrdě se skepsí a přece ne bez
duvěry probíjí se od positivního náboženství k vědeckému
názoru, člověk liberální a demokratický. Do dobové
pouště vztyčuje mladý Neruda tento uzounký typ
jakožto nejvyšší klad, jehož jest generace schopna; pro
klassicky založeného pozorovatele by to byl spíše jen
zápor. NeŽ Neruda, který již tenkráte se drsně uzavíral
vuči zevnímu světu, aby nemusil prozraditi, jak
opravdově a prudce přemílá a drtí ve svém nitru vše, prožil toto
podmíněné a tendenční lidství tak intensivně, tak
poctivě, tak 'krvavě, že se dostal daleko za ně a hluboko
pod ně k člověčenství věčnému, prostému, obecnému.
V nejedné z jeho hořkých a nelichotných básní erotických,
v mnohé z jeho zamračených a vzdorovitých meditací
vlasteneckých, v leckterém náladově přírodním obrázku
z "Knih veršu" dobral. se již tehdy Neruda tak čistě
a ryze lidských tónu, že každý klassik by mohl jim dáti
zazníti na svém nepoměrně umělejším a lépe laděném
nástroji.

Formálně oddálil se mladý Neruda snad nejvíce od
veškerých klassických principu literárních; romantický
subjektivism a mladoněmecký novinářský sklon
uváděly jej na scestí. Romantický subjektivism: nedá se
nikde plně do služeb svého námětu, své látky, svého