110

největší a nejtragičtější inspirací byla samota,
vystupuje v začátcích své výbojné literární dráhy jako pouhý
solidární člen hromadného tělesa: kdežto v "Prostých
motivech" trpí a zpívá, obrozuje a zas rozkládá se,
stupňuje se a posléze hyne osamělé J á, hlásí se všude
z mladistvých Nerudových manifestů i z "Hřbitovního
kvítí" kollektivní My. Nic nebylo generaci bouřliváků
z konce 50. let vzdálenější, ba přímo odpornější, než
jakékoliv snahy o národní klassičnost. Nechtěli býti
národními, nechtěli býti klassickými. Národnost ~ a jistě
byl v tom základní omyl, že soudili jen suchým a
střízlivým mozkem, co neuvědoměle jim kolotalo v žilách a
cukalo nervy ~ zdála se jim poutem a obmezením:
toužili býti světovými, všelidskými, sociálními proti svým
předchůdcům, jimž stačilo, že jsou Čechy, Slovany,
vlastenci. Avšak bouřliváci mýlili se ve své programní
a neprožité argumentaci: domnívajíce se, že popírají
národnost, prohlubovali její obsah. Jejich "sociální
realismus" měl daleko méně dosah umělecký, než národně
společenský; značilť především přeložení těžiska češství
z venkovské idylly, jakou milovala vlastenecká
romat;ltika, do složitějších forem života, do vzrušenějšího rhytmu
městského, do bolestnějšího konfliktů lidské vůle a lid·
ského citu. V tom jest ethos nehotového, syrového,
křečovitého "Hřbitovního kvítí", většiny básní z "Knih
veršů"; v tom jest i umělecky nedopověděný a pod
leckterou žurnalistickou smetí ukrytý smysl "Arabesek",
smysl uniknuvší zcela Nerudovým vrstevníkům.

Literární ideál Nerudovy mladosti, která se napájela
ze zkalených pramenů pozdní; levobočné romantiky a
z protiuměleckých zdrojů mladoněmeckého žurnalismu,
byl ven a ven protiklassický. Klassická esthetika, i kde se
neváže na určité a tradiční formy výrazové, vyžaduje
rozhodnutí se pro řadu pevných dogmat: chce docela podří~
diti nestálé a proměnné individuum hromadné, obecné.