109

tellektu vždy k morku věci, ovládl tento sloh až do
posledních tajemství; osvojil si jeho úsečnou jistotu.
soustředěnou výraznost, plnost jeho prostých obrazů a
jasné kouzlo jeho gnomické moudrosti. Tím
nevyvrcholoval jen, nýbrž i zahajoval; nejen Erben, ale i
Neruda šli po jeho cestě.

Dlouho se zdálo, že, Kollárem a Celakovským jest
dvojmo naplněn ideál národního klassika v Cechách; sotva
kdo pokusil se dáti mu širší obsah. Nemůže býti sporu
o tom, že ve zlomku básnického díla Karla Hynka Máchy,
ač byl svým vrstevníkům nejzrůdnějším protikladem
každé ideje i formy klassické, dřímaly zárodky
básnického klassika, byť zcela jiného rodu a posvěcení, než
byli Kollár a Celakovský. Neboť jak jinak zhodnotiti
jeho metafysický let za nejvyššími otázkami lidského
osudu a věčnosti; jak jinak oceniti jeho promyšlenou
a smělou snahu stvořiti nový princip básnického výrazu
českého ze syn these slovní hudby a slovní barvy?
Ovšem v překotném varu vášnivého svého mládí
neuvědomil si Mácha ni z daleka posledních možností svého
uměleckého postupu, a tím méně si je uvědomili jeho
vyznavači a žáci. Zní arciť· trochu směle, jmenuji-Ii
skromného básníka neveliké rozlohy, jakým byl Erben,
tam, kde mluvím o národním klassiku - přece právě v syté
a plně hraněné "Kytici" jest takového klassicismu více
než se zdá; upozorňuji jen na dokonalé domyšlení
slohového principu Celakovského a na hluboké ethické
porozumění základním a nejprostším vztahům lidského
života.

Za národně a mravně ochablé i umělecky zmatené
doby, kam vrhá sličná a temná sfinx Máchovy poesie
husté stíny, a kde Erbenova "Kytice" působí jako
zurčivý rhytmus prostého a silného zdroje, vyrážejícího
z hloubky, vyrůstá pokolení Nerudovo. Jest v tom
dojista kus ironického protismyslu, že Jan Neruda, jehož