Jak se stal Jan Neruda národním klassikem.

(Psáno k 20. výroči smrti Nerudovy dne 22. srpna 1911.)

Dvacátým druhým srpnem letošního roku dovršilo
se druhé desítiletí od smrti Nerudovy. Kdokoliv v
jubilejní ten den, jehož tichou melancholii neporušily nižádné
veřejné oslavy a na jehož podněty sotva odpověděly
dvě tři příležitostné stati, se zamyslil jen trochu hlouběji
nad významem Nerudovým, musil se zastaviti u jednoho
památného a význačného jevu: Jan Neruda, který
v hodině své předčasné smrti byl postavou spornou,
zahrnutou úsudky velmi kolísavými, ba pro mnóhé
přímo geniem problematickým, vyrostl za hrobem
v opravdového národního klassika.

Slova poslední věty naprosto nejsou libovolným
okrasným rčením; užívám jich skoro jako definice v plném
smyslu. Neruda v y r o s t I před našima očima tak
přirozeně a klidně, jako nad rodnou půdou, nad keříky a
strůmky roste a košatí se krásná lípa. Nebylo potřebí
bojů a sporů ani nekritického nadšení přivrženců
překonávajících skepsi odpůrců; nestřetla se v tom soudu
dvě pokolení se svými láskami, nenávistmi a dogmaty;
nestálo to ani revoluční převrat v uměleckých názorech.
Nevěřme, že jest všední a každodenní věcí takové
obecné vítězstvíj mrtvého básníka. Naopak, u většiny
populárních poetů s navršeným rovem propadá se i sláva
básnická. Nerudův druh v. životě.a v bojích, ale protinožec