103

po uplatnění společenském ... K tomuto typu náležejí
všecky pozdější české spisovatelky XI X. věku. Ale velkost
Karoliny Světlé nespočívala naprosto v prudké a útočné
síle této subjektivnosti, naopak v mravní energii, s níž
subjektivitu onu ovládla a spoutala, ať vyšším neosobním
zákonem ethickým, ať věcnou kulturou intellektu, které
se podrobila zvláště při studiu ještědského života a lidu.
První pokolení následovnic Karoliny Světlé připialo na
poslední období jejího tvoření a spokojilo se tím, že ženu
prostě postavilo do služeb výchovných a národních tene
dencí, vytklo jí jaksi úkol abstraktní a zcela zapomenulo
na intensitu plného života. Byly to epigonky, nikoliv
tvůrkyně. Mnohem hlouběji stály ty ze spisovatelek
českých, které vzaly za vděk onou literární konvenčností,
jež na prahu i v závěru belletristického tvoření K. Světlé
byla jí prostředkem k vyšším účelům; pro vývoje schopné
auktorky české byl takový konvencionalism nejinak než
pro Karolinu Světlou pouze stadiem průchodním.
Nescházelo ani básnířek, které v subjektivismu
nejrozpoutanějším, neznajícím kázně a opovrhujícím každou
formou její, v požárech egoistické lásky, v plamenech
bezohledné vášnivosti spálily celou svou bytost
a naplnily vzduch prudkými výkřiky rozkoše neb
hrůzy ze samovolného žehnutí: v našich dnech jsou
tyto básnířky, jakési to protichůdkyně Karoliny
Světlé, nejnebezpečnějším problémem ženské
literatury, ať se již maskují novoromanticky dekoračně
či naturalisticky reformně. Karolina Světlá odkázala
svým dědicům subjektivism naprosto jiný: onen, jenž
touží po kázni a po ovládnutí, po prohloubení a
zdokonalení, po vzestupu k vyšším hodnotám mravním.
I v domě ženské kultury jsou příbytkové mnozí, a odkaz
Karoliny Světlé mohou vykonávati i ty spisovatelky,
které posvětily své dílo kladné tendenci společenské, ať
sluje zušlechtěním rodině, či právem na dítě, i ony bás-