102 ušlechtilého románového novinář.., tví; nejsou a nechtěj í býti poesií. Mnohem řidčeji diskutuje Karolina Světlá otázku ženina poslání, životního obsahu a společenského osvobození. Nebyla naprosto feminis·tkou ve vlastním slova smyslu. Toužila po zdokonalení ženského vzdělání, přála si, aby žena zušlechtila svůj cit, svůj intelekt, ale nemluvívala o ženiných právech. V jejích románech i tendenčních projevech zdůrazňují se naopak velmi zhusta ženiny povinnosti, a jako hlavní oblast ženina snažení znovu líčí se svět lásky, jehož nejstrmějším vrcholem, koupaným v záři vyššího lidství, jest sebezapíravá obět, altruistické popření vlastního blaha ve prospěch bytosti milované a ~ dobru celku spoleČenského. Jako tragické romány vrcholné své doby žila Karolina Světlá také celou bohatou svou bytostí zásady a touhy, naděje a tuchy svého západu; její osobnost vždy převyšovala vysoké její dílo. Od r. 1891 netvořila básnicky( a zdálo se, že literární proudy valí se netečně přes její výtvory. Ve vznešené samotě, k níž po let a odsou· dila ji její choroba, vzdálena již dávno živné půdy ještěd· ské, přeživši většinu literárních druhů i svého chotě, s nímž zvyk ji zvolna úplně smířil, oddávala se řešení otázek vědeckých i náboženských, morálních i národnostních a kolísala až do smrti mezi tvrdou skepsí a uklidňujícím mysticismem. Když dne 8. září 1899 zemřela, cítili jsme všichni, že odchází kus heroické doby našeho národního života. Než, Karolina Světlá není pouze pýchou naší kulturní minulosti, nýbrž především hluboce významným řešením živótního problému básnířského tvoření českých žen vůbec. Viděli jsme, kterak Karolinou Světlou hlásí se napr-oti naivní, citové, přirozené ženě, poslouchající oddaně hlasu,srdce a neznající rozporu se životem, ženě to typu Boženy Němcové, v literatuře naší po prvé typ nový: typ vášnivé subjektivistky, plné reflexe a touhy