95

guinický dobrodruh inspira'ce prudce citové, byl
společensky nespoutaný bohém, jenž viděl denně možnost,
že otevrou se před ním dveře dlužnického vězení, a jenž
okoušel s jakýmsi chtěným cynismem erotiky všelikého
druhu. Toužil nejen intel1ektuálně, ale i smyslově dobýti
žádoucí a rozkvetlé ženy, která patřila jinému muži a
která si byla dobře vědoma své ceny, a nabízel jí v sázku
celou svou existenci i všecky své dosavadní závazky.
Karolina Světlá však již tehdy uměla svou hlubokou a
citově opravdovou sympathii ovládati mravní kázní a
hleděla už tenkráte na lásku, v níž by vůle opanovala
nervy a smysly, jako na možnost mravního vzestupu.
I bývala k výbušnému Nerudovi chvílemi velmi přísná,
nepopřávajíc mu ani, aby políbil jí ruku, a horlíc
vychovatelsky, kde stoupenec Heinův očekával vyznání lásky.
Nebyla ani na okamžik na pochybnostech o tom, jak
neobyčejnou bytostí jest její milostný přítel\/a že jeho
budoucnost stojí za oběti sebe vyšší: ale byla si rovněž jista
tím, že budoucnost tu třeba teprve vytvořiti, že milence,
která by Nerudovi měla znamenati mravní vzestup,
připadá úkol messiášský, a této missi podřídila zvolna
všecku mohutnost své citové náklonnosti. Neruda, pokud
v kvasu své rozervané mladosti dovedl se povznésti nad
jevovou pravdu svého vnitřního dneška, byl Světlé
vděčen, že jej chtěla vykoupiti, očistiti, navrátiti jeho
lepšímu já; avšak nejednou se vzbouřilo jeho dobyvačné
mužství, jeho smyslový romantism a pak s krutou
bezohledností protestoval proti "falešné, urputné stydlivosti",
proti "staré panně, která se neumí ani duševně ani
tělesně vzdát", a jíž její strohé, neoplodněné, jednostranné
ženství vždy zůstane kletbou. A Světlá oplácela
upřímností za upřímnost; vyznávala, že příliš se ohlíží na mravní
konvence, že příliš šetří rodičů, manžela, dobrého svého
jména, že nemá odvahy jíti v enthusiastické lásce
bezohledně za neomylným hlasem svého citu. Tu soudila