84

své křížové pouti sblížení s romantickou kulturou.
Neurčitý a blouznivý romantism dívčí mění se pak
v uvědomělou českou vlasteneckou romantiku: B.
Němcová zamiluje si českou řeč i českou minulost, sní o
mesiášském poslání ženině v národním obrození, oblíbí si prostý
venkovský lid jako pravého, neporušeného nositele
svébytnosti národní. Pražská literární společnost, kde se
půvabná a vášnivá mladá paní rozvije, jsouc obdivována
a. milována, obrátí tento její vlastenecký romantism
směrem n2.rodopisným; stává se sběratelkou báchorek
i zvykoslovných tradic. Ale v této chvíli probouzí se v ní
romantický básník, jemuž všecko poznání jest
pouhopouhou látkou pro umělecké tvoření a všecek
národopisný materiál záminkou vyjádření vlastní osobnosti.

Báchorky B. Němcové mají z lidu většinou jen
motivy; jinak jsou to poetická díla, jak to od pohádek
žádala estetika německých romantiků. Již v těchto
časných dílech B. Němcové poznáváme, kolik v jejím
umění jest ryze romantického. Především jest to nadšený
a důvěrný kult přírody, s kterou hrdinové a hrdinky B.
Němcové vždy žijí v nejněžnějším souladu: hned cítíme
Rousseauovo důrazné evangelium přírody, hned zaznívají
k nám ohlasy německé symbolisuj ící filosofie přírodní;
hned obdivujeme se jemným pozorováním světelných,
barevných a vzdušných jevů, připomínajícím, že básnířka
patří pokolenJ, u něhož počíná moderní krajinomalba.
Romantický naturalism B. Němcové není jen vyznáním
smyslového zanícení a citového oddání se; domyslila si
jej v celou soustavu životní. Hlavní problém, jímž se
zabývají i nejhlubší její práce, jést naléhavá otázka,
jak zachovati základní shodu a shodu člověka s přírodou.
Božena Němcová odpovídá k té otázce naivní důvěrou
v onen řád a zákon, jejž příroda každému z nás
vepsala hluboko do srdce, jenž se u člověka neporušeného
kulturou projevuje řečí pudů). a který jest uskutečňován