Básnická osobnost Boženy Němcové.

(Psáno k padesátému výroči jeji smrti dne 21. ledna 1912.)

K nejdramatičtějším zjevúm v rozvlněném divadle
našeho novověkého duševního života patří beze sporu
ony složité a namnoze záhadné postavy, které svou
činností. svými myšlenkami a svými díly dávají vlastní ráz
přechodné a kritické době padesátých let předešlého
věku. ] ejich osudy, skoro vždy problematické a nejednou
tragicky zauzlené, odehrávají se s napínavým svým
kolísáním, s bolestnou svou vnitřní neuspokojeností na
sopečné púdě času podmračného a dusného, kdy nátlak
zevních mocností nedopouští dýchat ani mluvit. V
nenávratné a elegické dálce šeří se za nimi myšlenkový a
citový svět romantiky, jíž patřilo jejich mládí, avšak
veškeré tužby této neuspokojené generace prahnou
jinam: do oblasti činorodé skutečnosti a společensky
reformního myšlení. Z tohoto konfliktu překonaného
a vyžitého romantismu s nedomyšlenými formami
liberálního evropanství vzniká řada nebezpečných a
osudných krisí, které docela otřesou životní rovnováhou
celé té generace. Duchy slabé, náchylné k pohodlnému
kvietismu, ukolébá reakce docela svou romantickou
písní, v níž se uspávající historismus pojí s kulturní
dekoračností; ukolébavka ta stala se zlým osudem nejen
studenému Tomkovi, nýbrž i blouznivému Hanušovi.
Duchové silní, kteří neznají kompromisů, vrhnou se celou