80

které vzdělávalo a neoslepovalo úsudku a soudnosti,
učil lid politicky mysliti a dívati se na veřejné záležitosti
klidně, věcně, všestranně a realisticky. Jeho politické
články nebyly jen plamennou výzvou k činu, nýbrž
spolehlivou pomůckou k vzdělání, a jestliže Havlíček
nemohl uskutečniti svého plánu, aby po částech byla
podána v "Pražských Novinách" encyklopedie politická,
zavinily to především trapné censurní poměry.

Havlíček pevně ovládal vzácný a křehký nástroj,
jehož bylo nevyhnutelně potřebí k buditelství lidovému:
lidovou řeč a lidový sloh. Jeho silně vyvinutá schopnost
rozumová vedla jej k vyjadřování podstatných rysů
myšlenkových způsobem přesným a jasným; jeho břitký
vtip solil a kořenil myšlenky svojí ostrou a dráždivou
příchutí; jeho nevšední smysl pro účelnost volil vždy
formu úsečnou: Havlíček nebyl epigrammatikem jen
v žahavých svých verších, nýbrž i v žurnalistické své
próse. Miloval a správně chápal stilovou původnost
národní písně české, její ryChlý spád, její pointoÝaný
vtip, její průzračnou slunnost, nač před ním uhodil již
s tak skvostnou básnickou intuicí spřízněný s ním
Celakovský. Na Rusku literární škola "naturalistů", s velkým
tvůrčím duchem Gogolovým v čele, upozornila Havlíčka,
jak lze vykořistiti darů reálného života i reálného jazyka
pro literaturu a vytvořiti odtud skutečné umění
realistické, které má nejen svůj způsob nazírací, nýbrž i
vyjadřovací. Studium velkých německých a francouzských
osvícenců, jmenovitě Voltaira a Lessinga, ukázalo mu,
že jasnost, koncisnost, břitkost výrazu literárního není
jen methodický nástroj, nýbrž přímo zbraň. Za těchto
vlivů vypracoval Havlíček svůj ryzí, mužný, sečný a
pružný sloh nejen z lidových prvků vytvořený, nýbrž
i pro lid určený a lidem nadšeně přijatý: a' v tvůrčí té
síle slohové jest také díl Havlíčkovy práce lidově
výchovné a osvětové.