78

se však neuskuteční, zavádí do měst "české besedy" jako
úspěšný prostředek uvědomění jazykového, pracuje
prakticky k očištění komoleného mateřského jazyka
v konversaci, pořádá ochotnická představení, bojuje
všude proti dvojjazyčnosti, vida v ní ~ v životě
soukromém ~ nikoliv nutnost poměrů, nýbrž nedostatek
mravní upřímnosti a rozhodnosti.

Na první pohled vůbec není rozdílu mezi touto drobnou
buditelskou prací Havlíčkovou v Německém Brodě a
průměrnými snahami ostatních organisátorů lidových ve
~myslu obrození národního na českém venkově;
přihlédneme-Ii však blíže, uznamenáme vzácnou potud
promyšlenost, soustavnost a jednotnost této Havlíčkovy práce.
Zvláště jasně svědčí o tom jeho snahy ve prospěch
knihovnictví. Kdežto starší, naivnější buditelé
rozhazovali a rozšiřovali české spisy v lidu nahodile,
dobrodružně, maně a bez programu, jak svědčí vysoce
charakteristické příklady poněkud groteskních protichůdců
Koniášových Řehoře, Šmidingra a Krolmusa, hledá
uvědomělý Havlíček potřebný a případny orgán pro tuto
činnost a nalézá jej v lidových bibliotékách, jež opětně
míní organisovati, sjednotiti, uceliti. Tato snaha
Havlíčkova má typický dosah: dotud bibliotéky, zřízené a
vydržované státem, církví, duchovními řády, kavalíry.
jsou výlučné, absolutistické, učenecké bašty
vzdělanosti knižní a naukové, nyní v rukách obcí, spolků,
jednotlivců mají se státi zdroji laické, lidové, životní a
veřejné vzdělanosti. Byť nebyl Havlíček dospěl nad plán
a osnovu jak bylo přirozeno v době tísně a tlaku
hospodářského, mravního, politického, národního, přece vrhl
krásným rozmachem rozsevače zrní, z něhož některé
v trní bylo udušeno, jiné však přece vzklíčilo, třeba až
později.

Když Havlíček přestěhoval se jako spisovatel a
redaktor do Prahy, neměl arciť času přikládati sám bezpro-