Karel Havlíček - osvětový buditel lidu.

Když na podzim roku 1840 devatenáctiletý Karel
Havlíček vstupoval do pražského semináře, činil tento
významný krok, jenž byl v částečném sporu s
proticírkevním a proti dogmatickým názorem mladého filosofa,
především proto, že viděl v kněžském úřadě nejjistější a
nejsnazší' možnost pracovati mezi lidem soustavně pro
národní a veřejné uvědomění, které od vstupu do Prahy
mocně a účinně ovládalo jeho plány a touhy. Leč pevné
plány statečné vůle příliš záhy se ztroskotaly o poctivou
důslednost břitkého rozumu, a Havlíček počal hledati
nové formy pro svoje buditelské úsilí: chtěl býti učitelem,
chtěl býti profesorem a posléze, odloživ i tyto možnosti,
zvolil nejúčinnější povolání ve službě lidového buditelství:
spisovatelství a novinářství. Několik let mezi vyloučením
z bohosloví a ujetím se redakce P r a ž s k Ý c h N o v i n
vyplnil Havlíček přípravou k novinářství a
spisovatelství, a příprava ta podložena jest jednotící organisační
myšlenkou.

Havlíček, jenž celým původem, celou povahou,
celým názorem hlásil se k lidu, shledával se zklamáním
promíšeným nevolí, že obrozenské snahy české, jak je
formulovala léta dvacátá a třicátá, kdy výsledky
výlučných snah učeneckých a básnických počaly pronikati do
života, zůstávají naprosto cizí vrstvám venkovským
neb pohlížejí na lid s hlediska kusého a jednostranného.