73

Leč dramaticky stupňovaný epický děj,.v němž šeří
se mythologické tradice, a jejž spíná ethická idea,
nestačí ještě, aby báseň byla balladou. K tomu jest
především třeba, aby každý dějový moment v suggestivní
přesvědčivosti vyrůstal z krajinné nálady, aby příroda,
obklopující člověka neznámými silami, prozrazovala
celým ovzduším, veškerým laděním světel a stínů, všemi
zvuky a hlasy svou účast na osudu člověkově. A toho
tajemství neznal v našem básnictví nikdo lépe než Erben
~ a jeho antipod Mácha. To jsou naši dva první
krajináři, onen spíše kreslíř ostré, plastické, charakteristické
linie, tento více malíř kolorista štětce, od díla k dílu
bohatšího. Snad rozdíl jich spočívá ještě hlouběji:

Erben, ctitel typického, hledá v české přírodě
nejcharakterističtější scenerie a potlačuje svoje osobní zření,
Máchovi, náladovci a impressionistovi, jde o krajinné
zrcadlení vlastního nitra. Erbenovský výsek přírody
zavolá na vás sám, bez zvláštních duševních předpokladů:
nejsou ty zhuštěné krajinářské a přírodní obrázky
Erbenovy, kterých nezapomenete do smrti, až klassicky
normální? Jsou to malá arcidílka, jež vypracována o sobě,
stačila by na slávu básnickou; ale oč větší chvály
zaslouží proto, že přiléhají tak zákonitě k celku poetickému!

Erbenova methoda pracovní, která staví jej jako
umělce tak vysoko, mířila vždycky k tomu, aby všecky
dobře odvážené a až ke dnu vyčerpané prostředky
básnické stály ve službě konečného organického celku.
Erben měl schopnost státi se v nejedné věci básnickým
virtuosem (a nedostalo se mu oné šíře ducha, která před
virtuositou chrám), virtuo'>em ve veršovém krajinářství,
v charakterisační zvukomalbě, v hospodárném
soustředění zkráceného výrazu, v rozmarné hře assonance a
rýmu, v opakování příznačných motivů atd. Avšak
Erben, kterému šlo vždy o typ a nikdy o zrůdu a odrůdu,
vždy o linii a nikdy o arabesku, vždy o dramatičnost a