71

z těchto romantických předpokladů zbudováno
jest v skladbách epických i Erbenovo dílo básnické,
opřené o pevné pilíře vědeckého poznání lidové poesie.
Není náhodou, že Erben užil svých zásad v epice a tak
se odklonil od postupu Čelak.ovského z "Ohlasu písní
českých". Vznětlivý, kypící, neklidný Čelakovský, v němž
všecky dobře míněné pokusy o pedanterii nedovedly
umlčeti temperamentu uměleckého, byl subjektivista
ven a ven; měl ke všemu vášnivý a bezprostřední vztah
a musil jej vždy znovu, ať kteroukoliv formou projeviti
~ ať chtěl, co chtěl, psal lyriku, tu jarou, svěží, jasnou
sluneční lyriku, pro kterou ho nepřestáváme milovati ~
a čísti, i když se nám jeho antagOnista KOllár stal
úctyhodným, ale nestravitelným klassikem. Erben, ač byl
mistr básnické nálady, ač rozuměl řeči přírody, byl
pravým protikladem poety lyrického; v celém jeho tvoření
nenajde se bezprostřední a nutný výtrysk vnitřní bytosti,
nenajde se lyrická zpověď, nenajde se rhytmické
uvolnění citového napětí. Naopak všude osobnost ztrácí
se za objektem; básník mizí pod dějem, srdce se
podřizuje slohové kázni uměleckého rozumu; nemůže býti
většího kontrastu k Máchovi, který v zpěvním
subjektivismu zlyrisoval vše, básnickou povídku i romantické
drama, historický román i nove11istickou krajinomalbu.
Erbena k epice vedlo tedy samo duševní ustrojení, a nebylo
ani třeba Langrových bystrých vývodů o výlučné
oprávněnosti epiky a nikoliv též lyriky v duchu lidovém,
nebylo třeba prudkého, byť syrového podnětu Kalinova,
aby Erben soustředil svůj zájem na balladu námětu
i slohu prostonárodního.

Erben jest náš klassický balladik, nikým posuď
nepředstižený. Řekne-li se o něm: "hle, český Biirger",
povědělo se tím cosi velmi nepřesného a lichého. Biirger se
vší v"ýbojnou silou úsečné své epiky neznačí více než
průpravný stupeň balladiky Goethovy, která ťeprve