70

zajímá a zaměstnává, ale v celé hledá s umem
srovnávacího badatele rysy společné a jednotné. Erben tíhnul
vždy a všude k základním typům; dovedl je
vystopovati pozornou komparací; dovedl je zkombinovati ze
zlomků a trosek; a především dovedl je silou tvůrčí
intuice uhodnouti za formou zastírající a v podání
porušeném.J en tyto základní, typické rysy z poesie lidové
chtěl Erben vždy přenášeti do umělé literatury; z nich
uvil uvědoměle a vkusně svou "Kytici". Ale Erbenův
postup při hledání a propracování těchto typických
motivů zcela byl nesen romantickou dvojí tendencí,
jíž zůstal stejně věren Erben národopisec jako Erben
básník. Věřil, že na dně veškeré slovesné tradice lidu
slovanského šeří se zbytky pradávného, před
křesťanského bájesloví; že báchorky a pověsti jsou matným,
ale nesporným odleskem starobylých mythů; že ve
zvykoslovném bohatství lidového života zachránily se
předhistorické formy náboženských obřadů na počest,
k zažehnání, k usmíření živelných božstev. V tom byl
Erben nejen žákem Jakuba Grimma, ale i vyznavačem
theorií, jež v Cechách hájili K. S. Amerling, J. I. Hanuš,
a jimž dovedl tak statečně vzdorovati jasný duch B,
Němcové. Avšak právě jako B. Němcová, jeho ctitelka
a přítelkyně, byl i K. J. Erben přesvědčen, že vešker!i
lidové podání prostonárodní je řízeno velkými a čistě
humanitními zákony, že toto ethos vítězí v epice lidové
všude, a že tedy jen ten básník přiblíží se lidovému duchu
který osnuje své dílo právě na ideích mravního řádu, jaké
lid vyznává a <;tále mění v čin. V tom jest Erben ryzím
Rousseauovcem, naplněným světlou věrou v přirozenou
dokonalost a mravní svrchovanost prostého člověka,
v tom jest i učitelem našich vesnických romanopisců,
hlavně Karoliny Světlé, která chce rozvrácenou
společnost ozdraviti vznešenými ethickými postavami z
venkova ... Bůh je v lidu.