69

mantikové pili ze čtyř zdrojů literárně-kulturních:
z filosofického učení Rousseauova o spasné blaženosti
Žití lidového uprostřed vždy mladé a civilisací
neporušené přírody; z Herderovy nauky o národních písních
jako o mateřštině člověčenstva; z Goethova názoru o
bytostné jednotě poesie umělé i "přirozené"; konečně ze
záliby heidelberské romantiky pro dávnověkost, jak
se jeví v bájesloví, v pověstech, ve zvycích. K
pramenům zahraničním družily se u nich podněty Qomácí:
zlidovění všeho duševního života, které postupovalo od
reformních převratů josefínských v českém světě vždy
účinněji; víra v jednotu Slovanstva, která živila se hlavně
ze studia primitivních tradic různých slovanských
kmenů; romantické pojetí národnosti, jež hledalo
ethnický i kulturní svéráz tam, kde navršil se náplav cizích
ideí a vlivů. I nacházeli naši vlastenečtí Herde~ovci
v lidové písni nejen ideální svět čistého lidství a ušlechtilé
prostoty, nýbrž i pravou podstatu národního ducha
českého a slovanského; ba nalézali tu více: prototypy
všech hlavních druhů básnických, od milostné písně
po balladu, od elegie po náboženský zpěv, od idylly
po menší historickou skladbu. Tak neznal národní
romantik vyššího cíle než přiblížiti se poesii lidové a
bezpečnější cesty než studovati původní prameny a při
póhružování se do nich vnikati ke kmenové svéráznosti;
na rozdíl od literatury klassické, kdy esthetický kritik
podporoval básníka v chápání velikých vzorů, hlásí se
v době romantické zanícený ethnograf za jeho pomocníka.

Co přidal Karel Jaromír Erben ze svého k této
hromadné methodě své doby a své školy?

Jeho literárně-vědecká průprava byla siroká a
důkladná, stejně extensivní jako intensivní. Erben znal až
do nejjemnějších motivických kořenů a formálních
vláken prostonárodní pověsti, báchorky, písně a říkadla
a to nejen české: slovesná tradice všech Slovanů jej