()5

zykem spíše bratrským než veleslavínským; ale jako
škola Jungmannova, s níž se neshodoval v hromadění
novotvarů, tíhl k tomu, aby každý abstraktní pojem
byl plně česky vyjádřen. Na rozdíl od nejednoho J
ungmannova stoupence píše Palacký jazykem prostonárodně
srozumitelným a spolu naukově přesným: teprve jím se
dovršuje zlidovění vědy české, které hlásala J
ungmannova družina proti vědeckému a nenárodnímu
exklusivismu Dobrovského. Jazyk Palackého, důrazný a
obrazný, prozrazuje převahu spekulativního živlu nad
živlem pozorovacím; kloní se k rozvětvené šíři a k
pathetické plnosti; svou vznešenou pádností, monumentálním
klidem, lahodnou jasností, ladným souměrem slouží
dokonale filosofickému mysliteli, jenž zároveň jest
vědeckým epikem, obracejícím se úspěšně k posluchačstvu
složenému z celého národa.

V podání Palackého stává se naše historie
monumentálnou: všecko veliké a vznešené z ní vystupuje před
zraky národa v mohutných rysech a volá k následování
a nápodobě; velicí mužové minulosti znamenají pobídku
a závazek; mravní síly, které se projevily v periodách
duševních vítězství, rozněcují tvůrčí činnost a
vzpružují národní vůli; přítomnost se zjevuje jako pouhý
most mezi slavnou minulostí a důstojnou budoucností;
všecek nicotný a pohodlný materialism okamžiku jihne
jako pára a kouř před paprsky takového dějinného ideálu.
Palacký se však nespokojil s tím, aby historii takto
vykládal, nýbrž sám se snažil uskutečňovati pobídky, které
statečnému srdci dějiny dávají - proto vstoupil r. 1848
a pak opětně po obnovení ústavního života r. 1861 do
arény politické, kde sám pomáhal dělati dějiny. O
Palackém politikovi, jenž Palackého historika doplňuje,
nechceme tu mluviti: stálý konflikt programu
státoprávního se snahami národně federalistickými a ideálů
austroslavistických s požadavkem historicko-politické
individu
Arne Novák, Myšlenky a spisovatelé.

5