64

kého pouze význam nutných pomůcek a průpravných
cvičení, nýbrž sloužily též jeho snaze o harmonické ucelení
životního díla; bez ukázněné práce analytické a kritické,
bez drobného šetření a trpělivého luštění byl by snadno
upadl, jak sám cítil, do přílišné povšechnosti velkých
koncepcí, do předčasné synthese svádějící až ke
schematice, do nábožensko-mosofickéhopřehlížení a podceňování
faktů, které přece v dějepise mají vystupovati v
barevné rozmanitosti jevového dění. Nevyhnul se úplně
tomuto úskalí, které hrozívá všem velkým myslitelům:
nejednou předhonila koncepce historické pozorování,
leckdy proniklo apriorní pojetí při charakteristice osoby,
směru, strany, jmenovitě když Palacký, jako pravý syn
své doby, nepohrouzil se do studia dějin sociálních,
hospodářských a právních. Tyto nedostatky byly a jsou
dalším historickým badatelům podnětem, aby dějiny
Palackého revidovali, doplňovali a přezkoumávali, ~ a
při každém takovém podniku znovu je uvede v podiv
a obdiv, jak hluboce arcidílo Palackého založeno, jak
klassicky učleněno, jakým silným dechem dějinné
velikosti neseno.

Celé jeho slovesné provedení mluví o spisovateli
vzácné čistoty a přísné krásy. František Palacký
vyrostI nad biblí, jejíž slohová plnost a jazyková
důstojnost vlivně působila na jeho řeč. Vzdělal se čtením
velkých filosofů a dějepisců, hlavně germánských, a přijal
od nich umění jasné disposice a přehledného podání i
abstraktních pomyslů. Osvojil si širokou a rozvitou mluvu
našich starých prosaiků z XVI. a XVI I. věku, v jejichž
slohu se mísí prvky biblické a humanistické. Mladistvé
pokusy básnické daly jeho řeči lesk a obraznost, období
politické vtisklo jí ráz řečnický. A tak i jako mistr slova
sloučil Palacký syntheticky dva různé směry našeho
obrození: jako staromilci na rozhraní XVI I I. a XI X.
věku zachovával stále tradiční souvislost se starým ja-