62

období našeho národa, spočinulo oko romantického
myslitele a uvědomělého potomka Českých Bratří se
zalíbením a pýchou na jiných třech periodách našeho
dějinného vývoje. V pravěku českém a slovanském,
neporušeném řády západními a neznajícím nevolnictví, viděl syn
venkova a čtenář Rousseaua blaženou rolnickou selanku
demokratické svobody; nejinak rýsoval slovanskou
dávnověkost v nadšeném apriorismu Jungmann, když
psal úvodní charakteristiky k "Historii literatury české";
nejinak snili o věku Libušině čeští Macphersonové,
padělajíce hrdinskou poesii staročeskou; nejinak vznášel
se obraz kulturního prastavu Slovanstva při namáhavé
učenecké práci P. ]. Safaříkovi, nejdůvěrnějšímu to druhu
Palackého. Od primitivní idylly povznášel se však
historický zájem Palackého k národnímu bohatýrství,
j~ nacházel v bOjích husitských, kdy se naše mravní
idea projevila nejmocněji ve svém odporu proti
Němectvu, - původní pojetí husitství u Palackého bylo
v podstatě národnostní. Ale od hrdinství obranného
a ideového zápasu husitského postupoval Palacký výše,
k domnělé obnově humanitních a demokratických ideálů
staroslovanských, kterou z ducha pravého křesťanství
provedla] ednota bratrská. Čeští bratří se jevili Palackému,
jenž nade vše stavěl "božnost, t. j. srodnost a
podobnost Bohu", vyvrcholením našeho dějinného vývoje.

Důraz, který Palacký položil na českou náboženskou
reformaci husitskou i bratrskou, byl v našem národním
obrození krokem novým a významným. Osvícenství
obracelo se sice zcela uvědoměle proti zásadám
protireformačním a snažilo se alespoň poněkud porozuměti
našim náboženským zápasům neb očistiti je od obecné
příhany a opovržení, ale i vzdělaní dějepisci, jako Voigt
a Dobrovský, vypracovali se v tom nanejvýše k vlídné
snášelivosti. V hlubinách svého svědomí překonával
církevní auktority Dobrovský Bayl~m a Jungmann