61

nictví" a záhy pokračuje v díle předcházejícího pokolení.
Soustřediv se na práci historickou, přejímá nejprve
úkol, jejž byli vytkli osvícenští učenci vědě české: jako
Dobner, jako Dobrovský očišťuje kritickým rozborem
obraz národní minulosti, jejž zkalili staří kronikáři a
protireformační vypravovatelé, a jako první významné
dílo dějepisné podává bystré ocenění našich nejstarších
historiku. Ale kdežto přísně rozumoví osvícenci
nepostoupili nad analysu, pomýšlí Palacký velmi záhy na
synthetické podání v duchu pragmatickém a pod zorným
úhlem oněch myšlenkových směru, které přinesl
západoevropský romantism do Slovanstva a do Čech. Široce
založené dějiny národní, jimiž záhy nahradil plán "popsání
Husitstva", mají sledovati cíle, které hlavně
Jungmanbyl vytkl české literatuře. Z vědeckého poznání minulosti
měla temeniti vlastenecká duvěra v budoucnost; český
dávnověk měl býti pomuckou k uvědomělému poznání
našeho místa ve Slovanstvu; všecko líčení velkých děju
našich předku mělo býti prodchnuto silným citem
národnostním. Tyto ryze romantické ideje, jež živily se od
dob Durychových z theorie Rousseauovy a Herderovy,
uvedl Palacký, jehož spekulace byla vyškolena v
anglickém a německém idealismu, v jednotnou filosofii dějin.
Hlásí se v ní odvážný ideolog odchovaný protestantismem,
nadšený Slovan zkrašlující ·si povahu svého kmene,
přísný ethik, pro nějž smyslem života jest najíti mravní
řád.

Celé dějiny národní, které Palacký odhodlal se
sledovati do r. 1526, nikoliv však v době největšího pokoření
bělohorského, zjevují se mu jako odvěký zápas
Slovanstva na pudě české s plemenem germánským; dle
věčného úradku božského jest to stálý spor mravnosti
s hrubou hmotností a s násilím. Kdežto dějepisci XVII I.
století, na př. zastaralý Pubička a osvícený Pelci, velebili
věk králu z rodu Přemyslova a do?u Karla IV. jako zlatá