František Palacký.

(Psáno k odhaleni jeho pomniku v červnu 1912.)

vývoj každého národa dospěje ke chvíli, kdy z
nashromážděných sil kmene a z plnosti doby se zrodí velká
a typická osobnost, v jejíž povaze, v jejímž osudu a
v jejímž životním díle se monumentalisuje úhrn i smysl
dosavadního bytí národního, neb alespoň významné a
plodné jedno období vývojové. Mohutná postava
taková bývá šťastnou dovršitelkou a úspěšnou
naplňovatelkou svých předchůdců, jejichž podněty rozvíjí,
přednosti zmocňuje, omyly překonává. Castokráte se
v jejím snažení a konání slévají proudy, které dotud, jak
se alespoň zdálo, tekly směrem vzájemně opačným,
a tato smělá i překvapující synthesa mačí nejen vyšší
stupeň kulturní než předchozí fáse vývojové, ale i sama
jest podmínkou nových životních forem celého národa.
V ní všecko proměněno jest v zákon, v pravidlo, v typ;
marně hledali bychom u ní rozmarné nahodilosti,
libovolné zvraty, klikaté bloudění; ano, rysy osobní ztrácejí
se při takovém vůdčím zjevu zpravidla zcela za
charakterem hromadně národním či dobově typickým. Historie,
tato velká sochařka, pracující obrovským dlátem v
mramoru povah pod širou oblohou věků, pojímá a teše tyto
nadživotní figury zcela monumentálně, stírajíc se
vznešenou lhostejností z jejich fysiognomie i z jejich pós
všecko, co jest příliš individuální, - ale pak čnějí takoVé