5-

nelze nevysloviti při Šafaříkovi jména Schillerova:
u obou vyvíjí se statečný a přímý duch na vzdory všem
nepříznivým podmínkám životním, překonává je a roste
na nich. Třeba že Šafařík vynikl jako básník, jako
kritik, jako národopisec, jako dějepisec řeči a literatury,
jako starožitník, jako jazykozpytec, přece nelze tvrditi,
že by se byly u něho harmonicky vyvíjely veškeré
duševní síly. Každé z jeho velkých děl jest projevem
jedné z mnohých jeho schopností, avšak nižádné
nezrcadlí všecky; ba v poslední době Šafaříkova života
propl\ká u ducha tak širokého jakási vědecká monomanie.
Životní časové a místní předpoklady zavinily, že se
Šafařík nevyvíjel klidně a organicky.

Pracoval na dílech, která žádala pomůcek,
spolupracovníků, akademie, university, ale především sebraného
materiálu. Nebylo ničeho z toho; soukromý učenec,
podezřelý vládě z panslavismu, musil uprostřed
hmotných starostí pracovati vše sám od prvopočátku,
sbírati, tříditi, oceňovati látku předmětu zcela nového,
který rostl nad hlavu. A přece Šafařík zůstal věren sobě
a hlasu dobrého daimonia; nezlomilo ho vyhnanství
novosadské, kdež pozlatil svou celu způsobem vědě
srbské posud nezapomenutelným; nedal se zkrušiti ani
reakcí padesátých let; vzdoroval i úpornému boji o
chléb. Ovšem, ústřední dílo jeho života, "Slovanské
starožitnosti", i.ůstalo vznešeným zlomkem, ale přece
v něm vidíme celého Šafaříka, muže hlubokého citu,
pevného přesvědčení, neústupné lásky k pravdě, jenž
svou vědu netraduje, nýbrž žije. Velký pathos obranný
a oslavný, který jednotí tato celá sta stran učených
výkladů starožitnických, národopisných a zeměpisných,
byl rhytmem osobnosti Šafaříkovy, ale ježto na sta
srdcí v Čechách i v ostatním Slovanstvu našlo v něm
vděčně rhytmus svůj, můžeme říci, ž~ Šafařík odkryl
a objektivisoval pathos svého věku.