54

terárně dějepisných pracích patriarchových; později
pak šel hloubavý Šafařík po jeho stopách i v slovanském
jazykozpytu a staročeském mluvnictví. V badání o
staroslovanském písmě i o původu Slovanů ani Palacký ani
Šafařík nezalekli se politických důsledků dějinných svých
theorií; jak energické a odůvodněné odmítnutí, jímž
Palacký odpověděl k pozvání do Frankfurtu, tak
plamenná a úchvatná řeč Šafaříkova na Slovanském sjezdě
patří k nejslavnějším okamžikům na úsvitě našeho
politického života.

Myslím však, že velké dioskury naší vědy sdružilo
nko hlubšího než pouze vědecké a životní zájmy; tyto
dvě postavy se hledaly, protože se podivuhodně
doplňovaly. Palacký podobně jako Goethe byl z olympského
rodu; sudičky daly mu do vínku jasnou životní pohodu,
přízeň vznešené společnosti, lásku krásných a moudrých
žen, půvabný zjev, elegantní a získávající výřečnost.
Ačkoliv nevykonal nižádných professionálních studií,
otevíraly se před ním všecky dveře; staré pokolení ýidělo
v něm záhy naplnění svých tužeb; mládež uctívala
v něm ochotně auktoritu. Harmonicky a klidně vyvíjela se
pov~a Palackého, a s extensitou literárních i vědeckých
zájmů rostla i intensita myšlení a porozumění. Na povaze
tak souladné zrálo dílo, provázené i přízní veřejných
faktorů, pomalu a požehnaně jako ovoce na stromě
rozkošatělém v plném slunci. Život činorodý a
blahodárný dovršen byl jasným stařectvím, a dokončení
díla, jež bylo současné s dokončením života, vyzněle'
nezapomenutelně harmonickým akkordem.

Ačkoliv Šafařík přinášel si do života nejeden vábný
dar Palackému odepřený, jako šťastné děbtví v zna·
menité rodině, vroucí poměr k přírodě divokého a
velkolepého horského domova, bezprostřední vztah k lidové
tradici a hlavně poesii, přece nemohl se počítati k
šťastlivcům. Srovnali-li jsme povahu Palackého s Goethem,