Pavel Josef Šafařík. (Psáno k 50. výročí smrtí dne 26. července 1911.) Učenci mizejí daleko rychleji ze živého pO'lědomí národního než básníci. Jejich vědecKé poznatky, získané nejen úmornou odbornou prací, ale i logikou celé osobnosti, přejdou průběhem let v obecný majetek národní a stanou se po čase samozřejmými a anonymními. Jedno, dvoje pokolení vychová svůj intellekt, někdy i svou povahu jejich methodou, jež byla učenci právě tak nutným výrazem personality, jako jest sloh básníkovi; když však pokročilá věda dospěje k účinnějším cestám hledání a zjišťování pravdy, odvrhnou se překonané methody nejinak než z<'staralé, nepotřebné stroje. Zastarává-Ii a upadává-Ii tak rychle v zapomenutí to, čeho učenci bezpečně a úspěšně dosáhli, jaký krutý a předčasný osud asi očekává teprve onu část myšlenkového jejich života, která patří v oblast podmínečných domněnek a osobně platných předpokladů? Snům básníků náleží snad větší skutečnost než většině našeho "re