ve spise Hanušově jako svérázna osobnost, které arciť
chybí železná důslednost a opravdu geniální jednota.
Posledních důsledků Voigt nejen že se nikdy nedobral,
nýbrž i lekl se jich zpravidla: neos,"obodil se od
předsudků protireformačních a církevních; zavrhl posléze
konsekvence osvícenského směru, jehož byl účastníkem;
soudě o husitství a bratrství svobodněji, než jeho
předchůdci, stanul přece na třetině cesty; v posuzování děl
slovesných nezaujal určitého stanoví~ka; od
zahraničních svých mistrů přijal jen jakýsi moderní nLtěr. V tom
všem lišil se dosti nepříznivě od velkých svých
sou.,ěko,"ců Dobnera, neb zejména Dobrovského; rozdíl ten ,"šak
tkvěl, tušlm, ještě hlouběji. Voigt n~byl povaha ryze
rozumová, charakter čistě logický jako přísný kněz
chladného rozumu, Josef Dobrovský, nýbrž dával se
příliš často unášeti horoucím, skoro romantickým citem,
jenž jmenovitě prochvívá jeho národnostní projevy,
soudil v mnohých případech nikoliv hlavou, nýbrž
srdcem, Rys velikosti chybí tomuto učenému piaristovi:
ve chvíli, kdy mocní osvícenci mu osobně i hmotně
ublížili, zatracuje celý osvícenský proud, jímž se sám
tak rád dával unášeti, a mimoděk stává se zrádcem
vlastní minulosti; neroste mravně ve svém neštěstí,
nýbrž hledá zapomenutí v omámení, dalekO od střediska
duševního života
.-
Roku 1771 přišel osmatřicetiletý piarista Mikuláš
Adaukt Voigt, jenž mohl se honositi důkladnou .,ědeckou
průpravou, získanou na pokročilých a moderních školách
říšsko··německých i obsáhlými vědomostmi fysikálními,
do Prahy, aby se tu, zproštěn povinností řádových,
úplně věnoval studiu české numismatiky, hlavně pro
účely hrabat Valdštýnů. Vzdělaného, sčetlého a
pilného ctitele Baylova, Voltairova a Montesquieuova
podporuje vynikající český rod šlechtický; vědecký jeho vývoj
od fysiky a věd přírodních ke kritickému dějezpytu