43

proti politickému i vědeckému směru josefínského
osvícenství, absolutismu a poněmčování. Ve veřejném
životě zastupovala toto stanovisko, které značí návrat
k tradicím minulosti, feudální šlechta; ve vědě ozvala se
reakce ta jako historismus a jako láska k národnímu
jazyku; v literatuře ohlásil se odpor k
polofrancouzskému, poloněmeckému krasodušství, jež pod
škraboškou světoobčanského umění dusilo úplně smysl pro
národní svéráznost.Tyto zásady Hanušovy jsou ve své příkré
vyhraněnosti posud předmětem kritického sporu, ale i když
ulomen bude hrot některým z jeho upří1išených tvrzení,
zůstane ústřední názor Hanušův důležitým poznatkem
pro dějiny národního obrození.

Jest zajímavo sledovati důsledný a ústrojný postup
Hanušových studií: nejprve vyšetřil počátky a vznik
"Král. České společnosti nauk", v níž podávají si dle
jeho názorů šlechtici a učenci svorně ruce, aby čelili
vládnímu směru absolutistickému, osvícensky
protihistorickému a protičeskému; pak sestoupil až ke kořenům
kritického dějezpytu v Čechách, které tkví prá vě v
nacionalismu, živeném českou šlechtou, a předvedl nám dva
jeho význačné představitele, benediktina Bonaventuru
Josefa Pitra a piaristu Gela~ia Dobnera; nyní
seznamuje nás s Dobnerovým žákem, soudruhem a
stoupencem M, A Voigtem a ukazuje, že Voigt jde v
jazykovém, národním a slovanském nadšení tak daleko,
až dotýká se pozdějších snah české romantiky, Hanušův
spis M i k u 1 á š A d a u k t Vo i g t, č e ~ k Ý bud
itel a h i s to r i k, jejž vydala Česká akademie, má
tedy mnthem vě.Ší význam, než jiná odborná studie
z dějin vědy; na těchto stránkách jde opravdu o
základní otázky našeho probuzení.

M. A. Voigt sám, v němž posud byl spatřován
většinou jen první český vědecký numismatik a velmi pilný
sběratel údaj1i knihopisných a životopisných, vystupuje