42

Na vědecká díla těchto nesmírně sčetlých a
neobyčejně pilných pracovníků dějepisných, psaná buď latinsky
buď německy, možno hleděti s dvojího hlediska. Buď
můžeme po vzoru Palackého kriticky oceňovati vědecky
platné výsledky jejich badání v rámci vývoje vědy dějinné;
pak budeme se především obdivovati neúmorné píli,
s jakou snesli spousty materiálu, ale i důmyslu, s nímž
odstranili řadu domněnek a nesprávností, i když
positivně podali celkem málo. Anebo můžeme položiti
hlavní důraz na tendenci jejich prací, na její obsah
národně-buditelský, na její myšlenkové ovzduší: pak ukáží
se nám tito odborní badatelé jako činní účastníci velkého
dramatu obrody národní, pak zaplane v jejich foliantech,
na první pohled suchopárných a mrtvých, zvláštní jasný
oheň nadšeného přesvědčení a radostného zájmu.
Tuto druh6u cestu zvolil si ve svých četných studiích
i článcích Josef Han u š, jemuž náleží značná
zásluha o pro ba dání prvních fasí našeho národního
obrození v XVII 1. století a na prahu XIX. věku. S přesnou
spolehlivostí a suchou důkladností snáší, urovnává a ve
výtazích předkládá cenný a většinou neznámý materiál
životopisný, knihopisný a literární; nepokouší se ani
o barvitou a rušnou malbu doby ani o ostrou a životnou
kresbu podobimy, jež by jasně svítila na temném
pozadí, nýbrž dává většinou mluviti faktům samým, a tak
čtenář seznamuje se současně s látkou i s prameny
a vytváří sám úsudky, řízené arciť bystrou kritikou
Hanušovou.

Ale pozorný čtenář učených a poněkud těžce psaných
studií Hanušových, které se zřejmě obracejí k foru
odbornému, pozná záhy, že jsou vesměs budovány na
půdorysu velmi promyšleném. Professor Hanuš
zastává totiž názor, že naše národní obrození není
především ohlasem západoevropských myšlenek osvícenských
a romantických, nýbrž mnohem spíše českým odporem