39

smysl, ani příležitost pro poznání pravých lidových
pohádek, za to však klid a vzdělání potřebné k jich
reprodukci, takže vždycky uvázl kdesi mezi literaturou
a improvisací, volným výmyslem a vážným záznamem.

Kniha Til10va mění podstatně perspektivu o naší
starší literatuře báchorkové a to týmž směrem, který se
v moderním pohádkoslovném badání vůbec jeví; mnoho,
co dlouho bylo pevně považováno za neporušený a
původní statek lidový, ukázalo se při bližším ohledání
pouhým ohlasem umělé literatury, pouhým výrazem
indívidualit spisovatelských, pouhým ohlasem vládnoucí módy
slovesné. Má-li se literární umění opravdu učit a
obohacovat od primitivní epiky lidové, nesmí ovšem sáhnouti
k takovým umělým, padělaným, imitačním výtvorům:
i pro ně jako pro národopis nejcennější budou přesné a
věrné záznamy ústního vypravování lidového. A co
v nich ~ůže plodně a obrodně působiti na slovesné
umění? Néní to dojista mythologie, která v
báchorkovém podání přichází k nepoznání přebarvena, zastřena,
poru~na, a jíž v pohádkách jest daleko méně, než
bájeslovná tendence starších učenců předpokládala. Není to
a'ni zvyková a mravní starobylost, o které soudíme velmi
skepticky, znajíce poměrně pozdní původ tradicí
pohádkových. Prohloubená theorie migrační, která
rozvětvení pohádek rozšiřuje daleko přes hranice kmenových
skupin, plemenných celků, civilisačních jednotek,
varuje nás, abychom nepřeceňovali národní svéráznosti
báchorek.

Avšak jedna, a dojista nejvýznamnější stránka
pohádkového umění, vzdoruje všemu analytickému postupu
odborné vědy slovesné a zůstává právě tak dnes jako
v době romantického zbožňování báchorek předmětem
svorného obdivu. A to jest právě ona stránka, kterou
budou na báchorkách studovati i slovesní umělci 
jejích prosté a jadrné umění vypravovatelské. vývoj