38

pohádkové. Kdokoliv chce se krátce a spolehlivě poučiti
o dnešních názorech na báchorky, najde v Polívkově
článku výborného vůdce; bylo by velmi snadno, rozvésti
tuto zhuštěnou stať v knižní katechismus, jaký by nám
i cizina mohla záviděti.

Většina toho, co Polívka podává o naší starší
pohádkové literatuře, zakládá se na odborné monografii Václava
Ti,lla "České pohádky do roku 1848".
Účel analytického díla Tillova, jež tvoří asi třetinu
obsáhlejší chÝstané práce, byl vlastně národopisný;
badatel položil si otázku, pokud z české báchorkové
literatury před r. 1848 lze těžiti pro srovnávací studium
pohádkových látek. Leč došel k výsledkům v celku
záporným: tyto romantické knížky od Lindy až po B.
Němcovou jsou mnohem spíše umělými výtvory
básnickými a stnisovanými ohlasy modní četby než skutečnými
záznamy prostonárodních tradicí. A tak ve stejné míře,
jako studium národopisné tratí po tomto rozboru,
získávají dějiny naší poesie: kde starší názOr hledál sběratele,
tam dnes se rýsuje kombinující a přebarvující obraznost
básníka. Ovšem, kromě Erbena a Němcové, nejsou to
hlavy opravdově posvěcené, spíše diletanti a nadšenci
rozpálení divokým a barvitým snem o dávnověkém
mythu a o rousseauovském ráj i lidstva: přírodní filosof
z Baaderovy a Schellingovy školy, Karel Amerling,
jehož "Květomluva" spojuje s nejasnou symbolikou
odvážný a zmatený pa<;lělek staročeského pohanství;
"poslední český bard" Václav Krolmus-Sumlork, který
rovněž utápěl vzácný pohádkový materiál v pohanských
fantasiích, opřených velmi dobrodružným
starožitnictvím; Jakub Malý, jenž jako ve všem i v reprodukcích
pohádek zdůrazňoval především svou ješitnou,
malichernou, povídavou a titěrnou osobnost, třeba že nebyla mu
podstata věci neznáma; konečně sběhlý bohoslovec a
potulný herec Matěj Mikšíček, jemuž nesc,:házel ani