37

čími básníky, Erbena a Němcové, zvolil moravské
soubory B. M. Kuldy a M. Mikšíčka, kde úprava
vydavatelů nepřekračovala příliš meze; z modernich naukově
přísných záznamů lidových textů sáhl k Hoškovým
pohádkám polen~kým, k Tillovým povídkám z Valašska a ke
zmíněnému kladskému sebrání Kubínovu. I jsou v
anthologii zastoupeny nejrůznější kmeny a kraje naší národní
oblasti, vyzrálé umění literárně školených pohádkářů
i naivní prostota lidových vyprávěčů, skutečná
starobylost nestrojeného podání i vyumělkovaný romantismus
bájeslovných výmyslů. Vyplynuly-li tyto přednosti ze
šťastné a účelné volby pramenů, děkuje kniha za řadu
jiných jistému a širokému vkusu pořadatelovu: vybral
pohádky nejcharakterističtější, že ve sbírce znějí všecky
příznačné tóny našeho národního pokladu báchorkového
až k široce rozvedené poesii starodávného mythu;
předložil čtenáři kusy slohově zvláště výrazné, takže při četbě
téměř slyšíme proud vypravování s jeho dramati~kými
vlnami, s jeho paralelismy, s jeho baladicKými účiny;
nezanedbal ani rozmanitosti v náladovém zbarvení, takže
celý duševní život lidu zrcadlí se v těch 45 číslech.

Ale v této rozkošné knize, jež od první stránky až do
konce posvěcena jest opravdovým kulturním cněním,
násobí šťastného praktika jéště znamenitý theoretik.
Dodatkem k výboru Satranského napsal J i ř í P
oI í v k a padesát stran výkladu z vědy pohádkoslovné.
S jasnou a přehlednou názorností shrnul tu badatel, jenž
sám častěji činně a auktoritativně zasáhl do odborné
diskuse, vše, co dnes víme o vzniku, rozšíření a vnitřní
souvislosti pohádek; vyložil všecky hlavní směry
pohádkoslovného badání, odvažuje pečlivě, .leč bez zaujetí, co
z které theorie zůstává trvalým statkem; ukázal velmi
zřetelně na několika příkladech, opírajících se o předchozí
výbor, jak látky se stěhují, rozrůstají, obměňují a podal
posléze stručný, ale velmi přesný přehled české literatury