Národní pohádky.

Zná te všichni neodolatelnou a nedočkavou touhu,
která náhle uprostřed prahnoucí mdloby dozrávajících
červnových dnů sevře vám srdce a hrdlo: stůj co stůj
musíte se napíti z čirého lesního pramene, jehož stříbrná
píseň zvoní ve sladkém rhytmu pod temnou klenbou smrků
a jedlí. Nic nedovede vás upokojiti, dokud
nepokleknete nad studeným zrcadlem osamělé studánky a dokud
z dlaní sepiatých do nádoby nejpůvodnějšího tvaru se
nenapijete ne ledové a průzračné vody, ale pl'ímo
omlazujícího a osvobozujícího života. Nepřemýšlíte ni okamžik,
odkud a jakými cestami přišel ten plný a svěží proud: zda
prodral se v hloubkách vrstvami prahorních žul či
červenavými ložisky železitých rud; zda napojil se ze zásob
ukrytých v houpavých rašeliništích či nassál kdesi
v dálce odtok malého jezírka; zda vyjasnil svou vodu
v podzemních pískovcích či vstřebal vůni a chut ukrytých
kořenů, - pro vás jest a zůstane nejpůvodnějším a
nejryzejším darem země, darem oživujícím a křísícím.

A docela stejnou potřebu podobně omlazujícího
doušku těsně na prsou původní přírody pociťuje občas
i opravdové slovesné umění. Když dospělo mdlobné
raffinovanosti a únavné složitosti, když omrzelo si věčné
opakování a obměňování odvozených typů, situací,
zápletek, když ztratilo bezprostřední vztah ke skutečnosti a
ku přírodě, vzpomene si najednou s toužebnou nadějí

Arne Novák, Myšlenky a spisovatelf. ~)